Někdy se člověku splní sen. Do dvorku velikosti většího balkonu předchozí majitelka vměstnala magnolii a tři kamélie. Co se naběhali a najezdili hrdinové Dostojevského románů, aby je vyškemrali z někoho, kdo měl přístup do pár nejvyhlášenějších aristokratických skleníků! Účesy dam nejskvostnějších bálů se tehdy totiž bez voskových květů kamélií neobešly.

A já je mám, jako plevel se mi tu rozpínají hned ve třech barvách. Magnolie je přerostlá; začátkem léta jsem nenašla energii vyštvat syna do jejích rozložitých větví, aby ji pořádně prořezal. A tak její dlouhý, neproniknutelný stín způsobil, že vzdor pěti vlnám nesnesitelného vedra se teď můžu těšit z jiřin, růží a aster. Všechno ostatní, co nebylo v životadárném chládku, zašlo.

Moje lenost slavila triumf i na zahrádce. Vytvořila jsem záhon na africký způsob: do prostředku rozprostřeného kartonu jsem podélně odložila trouchnivějící dřevo, zbytky vánočního stromku a další větve (bio bordel, s kterým jsem se nechtěla honit do sběrného dvora). Zasypala jsem vše kompostem. Dřevo natáhlo vláhu, která pak vydržela mnohem déle než na klasickém záhoně. A když konečně napršelo, nestekla jen, ale zase se vsákla do dřeva a udržela při životě mé japonské dýně. Na měsíc opuštěné zahradě jsem čekala pohromu; místo toho mě přivítala veselá úroda.

Moje sousedka, která zahradničí stylem nezastavitelná motorová myš, nad tou „nespravedlivostí“ líného zahradničení jen kroutí hlavou.

Mezitím na jihu Čech

V jihočeské vesnici obklopené pěti rybníky zatím plánujeme se sousedkou zavedení masivní retenční nádrže na dešťovku. Ještě loni by něco podobného bylo absurdní.

Ale po letošním pekelném létě nepředstavitelné začalo být samozřejmostí. Italské paláce a činžáky jsou najednou zjizvené plastovými bednami klimatizace s frekvencí dosud viděnou jenom v New Yorku.

Švadlena v Nových Zámcích mohla pracovat jenom ve sklepě. Teplota se často vyšplhala na 41 stupňů. „Vždycky jsme měli spoustu rajčat, paprik, cibule. Letos? Vůbec nic. Nedal se zachránit ani ťuk, všechno to sežehlo.“

Dala jsem se s ní do řeči ve vlaku do Prahy, protože měla v igelitkách vzrostlé, velmi neobvyklé vrby. „Japonské.“ Vezla je synovi, aby mu na balkoně do příštího léta vypěstovaly půvabný zelený slunečník. Ona sama si pořídí klimatizaci. „Čtyřicet jedna stupňů je limit.“ Utíkat do hor? „To je jenom pro bohaté lidi.“

The New York Times píše, že neobyčejně vzrostl obrat firem prodávajících vzrostlé stromy. V domě, který je v jeho stínu, tento zelený zázrak na pět písmen dokáže udržet snesitelnou teplotu i uprostřed pekelného léta.

Ještě loni jsem chtěla pokácet vzrostlý javor a několik letitých borovic. Teď jsem za jejich stín vděčná.

Foto: Daniel Dočekal, ilustrace (GPTImage)