“Ale to bude trojnásobná vražda!”, otřásla jsem se nad radou souseda. Uklidňoval mě, že jsem vedle jak ta jedle. Prý vůbec nevadí, že bude sedm nebo deset pod nulou, mým třem slepicím to neublíží.

“Naopak!”, zahlaholil, “aspoň nebudou mít žádné breberky.” Nalomil mě, další půl hodiny jsem sice nejistě pobíhala kolem kurníku, ale vzdala jsem se představy obložit ho narychlo polystyrénem nebo plést slípkám vlněná ponča.

Citlivé zakončení

Jak jsme ztratili selský rozum, a odpojili jsme se od přírody, začali jsme blbnout na kvadrát. Žiju teď ve městě, kde je nejúspěšnější obchod, který prodává hračky a oblečení pro psy. Ne kus hadru, který chrání srst, aby nebyla hned celá od bahna (což bych ještě pochopila), ale prošívané kabátky, čepky…

Když sousedce umřela kočka, veterinář jí poslal “specialistu na citlivé zakončení pozemské pouti”. Do dneška se stydí mi říct, kolik “pouť” mrtvé kočky stála. Kromě obvyklé injekce (vstřiknuté doma v “povědomém prostředí”), zpopelněné zvíře bylo odvezeno v krabici evokující motýlky a údajně rozprášeno pod vzrostlými borovicemi ve “speciálním hájku” na “zdravém vzduchu”.

Náš vztah ke zvířatům se během jedné generace změnil k nepoznání. A ne vždycky k lepšímu. Svou opičí láskou jim zaděláváme na problémy, které nikdy před tím neměli. (Pes MÁ kabát, vlastní, od matky přírody, nepotřebuje se dusit pod vrstvou polyamidu dovezené z Číny.)

A jednou z největších “laskavostí”, kterou uvalujeme na zvířata, je krmení ptáků. JE to zábavné, sledovat je, jak se slétají za oknem ke krmítku, chápu. A v nejmrazivějších měsících buráky a sůl opeřencům prokazatelně pomáhají přežít. Známá americká studie, která sledovala amerického příbuzného naší sýkory babky (elegantní sýkorka se s rozkošnou černou “čapkou”), přišla s následujícími čísly: lidmi krmených sýkor v zimě uhynulo 31 procent, nekrmených 63.

Ale po (teplejší) zbytek roku plné krmítko ptákům nepomáhá, spíš je přivede do maléru. Ptáci nejsou nuceni si hledat ponravu sami a krmítka začnou být zdrojem (smrtelných nebo mrňavý organismus oslabujících) infekcí a parazitů.

Sousedovo zděšení

Pokud už si nemůžete (nechcete) pomoc, ornitologové doporučují kovové krmítko, které se dá snadno dezinfikovat vařicí vodou.

Loni z jara u mě zazvonil soused a rozzářený mi podával kilový pytel slunečnicových semínek. “Loupaná,” zubil se velkoryse jako kdyby mě zrovna podaroval kaviárem z Belugy. Všimnul si totiž, že jsem přestala sypat.

Opatrně jsem mu podala slunečnicovou bonanzu zpátky s tím, že na krmení ptáků je už moc teplo. Vyděsil by se míň, kdybych mu řekla, že sýkorkám raději sypu cyankáli? Snažila jsem se o příměří nabídkou řízků z neobvyklé pelargonie (lord Bute). Nepomohlo.

Musím si začít zvykat na to, že pro většinu lidí začíná být důležitější, jak se cítí oni, a ne jak zvířata. Ale jedno asi nikdy nezkousnu: tik tok video, v kterém jeden podnikavec svým slepicím zvědavě hrabajícím ve sněhu, navléká mrňavé péřové bundy.

Moje slepice nejenom že přežily třeskuté mrazy, jejich peří nikdy před tím nebylo hustější. A holky byly zdravější než řípa. 

Foto: Daniel Dočekal, ilustrace (GPTImage)