Česká značka Vuch už nechtěla vyhazovat zbytky textilu ze své výroby. Nyní je zalévá pryskyřicí a ze vzniklého pestrobarevného materiálu vyrábí originální doplňky. Vedení Vuchu je překvapeno, jaký je o ně zájem. Experti na cirkularitu nápad chválí, vždyť plýtvání materiálem v módním průmyslu je obrovské.

Co se stane se zbytky látek, které odpadnou od strojů při výrobě kabelek a peněženek? Ve většině firem putují k likvidaci jako odpad z výroby. V české firmě Vuch jdou do druhého kola. Tento zbylý textil se rozdrtí v několikafázovém cyklu na malé kousky, spojí se s přírodní pryskyřicí ve směs a z ní se následně odlévají desky.

Každá deska má unikátní vzhled. Barvy, struktury a vzory se totiž mísí podle původních materiálů. Z desek pak za pomoci frézovacích strojů vznikají konkrétní produkty, které dávají textilu druhou šanci. V nabídce už má Vuch přívěsky na kabelky, brože, a dokonce i nástěnné hodiny.

„Občas se stalo, že od výrobce přišla várka vadných kusů nebo se vracely poškozené kusy od zákazníků. Jak firma rostla, zvyšoval se i počet vratek. Místo abychom tyto produkty odváželi na skládku nebo do spalovny, zamysleli jsme se, jak je využít. Vytvořili jsme program RE:VUCH, kde tyto produkty rozdrtíme v průmyslové drtičce v naší dílně a vzniklý recyklát dále zpracováváme do nových produktů,“ říká pro Ecoista Marcel Svoboda, product developer ve Vuchu.

Pomohla i univerzita

Vuch si k vývoji přizval odborníky z Fakulty textilní Technické univerzity v Liberci (TUL), kteří se věnují recyklaci a inovacím v textilním průmyslu. Vznikl recyklovaný kompozit s názvem TXB (Textile Board).

Materiál TXB vyvinula katedra hodnocení textilií Fakulty textilní TUL ve spolupráci s Diakonií Broumov. Původně vznikal pro velká průmyslová odvětví, jako je stavebnictví nebo nábytkářský průmysl, ale nyní našel uplatnění i v malosériové módní výrobě. Univerzita a zástupci Vuchu doladili celý proces tak, aby bylo možné doplňky nejen navrhnout, ale také skutečně vyrábět a dlouhodobě zařadit do nabídky.

Na výrobě produktů RE:VUCH firma spolupracuje s externími dodavateli z Česka, konkrétně na zpracování drtě do desek TXB s Diakonií Broumov. Dále má v portfoliu i sedací vaky a pelechy pro psy, které si nechává vyrábět na Moravě. „Následně je plní brigádníci v naší dílně v Hrochově Týnci směsí drtě a polystyrenových kuliček,“ popisuje Svoboda.

„Celý projekt je pro nás nový a vývoj trval déle než rok, než jsme byli schopni uvést první výrobky na trh v odpovídající kvalitě. Ale 100 % recyklátu, který vyprodukujeme, zpracujeme,“ ubezpečuje Svoboda. Nyní většina recyklátu putuje do sedacích vaků, které pak rozdávají do školek.

Předměty prodávají

Co se týče ostatních produktů, jako jsou brože, přívěsky či hodiny, těch zatím vyrobili několik desítek a byl o ně velký zájem. „Samotné nás překvapilo, že i za vyšší cenu se tyto produkty prodávají nad očekávání dobře,“ pokyvuje hlavou Svoboda. Podle analytiky vědí, že tyto produkty si převážně kupují jejich klasičtí zákazníci. „V současné době ale vznikají i například soutěžní trofeje z desek TXB v rámci kooperací s našimi partnery. Takže jsme otevřeni i jiným projektům,“ říká Svoboda.

Ve Vuchu chtějí ve vývoji dalších produktů z desek TXB pokračovat a hledají řešení následného zpracování i zbylých nebo poškozených kovových komponentů. „Začátkem roku jsme také přesunuli kompletní výrobu všech kožených produktů na Slovensko a dávalo by nám smysl zařadit do portfolia i takové produkty, které by byly částečně z recyklátu a částečně z kvalitní italské hověziny,“ plánuje Svoboda.

15 % materiálu pryč

Je ovšem takovýto způsob recyklace z pohledu cirkularity skutečně efektivní, nebo jde spíše o marketing? Karolína Kočendová z Institutu cirkulární ekonomiky (INCIEN) říká, že mechanická recyklace drcením patří k nejrozšířenějším způsobům, jak naložit s výrobními odpady v textilním průmyslu. „V principu jde o správný krok. Firma využívá materiál, který by jinak skončil jako odpad, a dává mu novou funkci. To je základ cirkulárního myšlení,“ shrnuje Kočendová.

Dodává, že zároveň je důležité vnímat kontext: textilní průmysl celosvětově generuje enormní množství výrobního odpadu – odhadem 15 % veškerého materiálu se při výrobě nikdy nepoužije. „Takže každá systémová snaha o jeho zpracování má smysl. Jestli je to ideální, záleží na výsledném produktu a na tom, zda je i ten dále recyklovatelný. Mechanická recyklace totiž obvykle znamená určité znehodnocení materiálu, protože vlákna se zkrátí a vlastnosti se změní,“ podotýká Kočendová.

Otazník nicméně visí nad použitou pryskyřicí. Pokud jde o syntetické pojivo, může výsledná deska představovat kompozitní materiál, který je velmi obtížné dále recyklovat – materiály jsou v něm pevně spojeny a separace je buď energeticky nákladná, nebo technicky nemožná. „Ideální by bylo pracovat s pojivem, které umožní budoucí rozložení nebo opětovné zpracování součástí. Vuch uvádí, že používá přírodní pryskyřici, takže věříme, že i na tento aspekt bylo při vývoji myšleno,“ kvituje Kočendová.

Vlákno na vlákno

Z pohledu cirkulární ekonomiky je nejhodnotnější recyklace vlákna na vlákno – tedy chemická nebo mechanická recyklace, při které vznikají nová textilní vlákna srovnatelné kvality s primárními. Tento přístup totiž udržuje materiál v textilním cyklu nejdéle a minimalizuje ztrátu jeho hodnoty.

Problém podle Kočendové ale je, že většina současných výrobků na takovou recyklaci není připravena. Mísí různé druhy vláken, obsahují syntetické příměsi nebo nejdou rozebrat. „Proto zdůrazňujeme, že skutečná změna musí začít v designu výrobku. Ekodesign – tedy přemýšlení o materiálech, složení a konci životnosti ještě před tím, než výrobek vznikne – je podmínkou pro to, aby recyklace mohla být efektivní. Recyklace je tedy důležitá, ale není záchranou pro špatně navržené produkty,“ upozorňuje Kočendová.

Produkt pro produkty

Klíčová otázka v cirkularitě také zní: Co se stane s novým výrobkem na konci jeho života? Zároveň platí základní zásada: Nejlepší výrobek je ten, který se skutečně používá, dlouho vydrží a dá se po skončení životnosti znovu zpracovat. Dárkové předměty a upomínkové doplňky mají obecně kratší životnost a vyšší pravděpodobnost, že skončí v odpadu. „Proto bychom doporučovali zaměřit se na plnohodnotné produkty navržené podle principů ekodesignu. A když chce firma zákazníkovi dát něco navíc, nemusí to být nutně fyzický předmět,“ doporučuje Kočendová.

Závěrem připomeňme, že nařízení EU o ekodesignu pro udržitelné produkty (ESPR) vstoupilo v platnost v červenci 2024. Staví do popředí trvanlivost, opravitelnost, možnost opětovného použití a recyklovatelnost výrobků. Od roku 2026 pak vstoupí v platnost zákaz ničení neprodaného textilu a obuvi.

Foto: Vuch