Ve spojení s životním prostředím si ze své základky pamatuji dvě věci: jakou barvu má kontejner na plasty, a naši paní třídní, která mi zakázala uspořádat třídní akci v rámci Fridays for Future, protože by to rodičům jistě připadalo jako „ulejvárna ze školy“.

Před deseti lety, kdy jsem chodila na základní školu, nebyli rodiče ani učitelé tématu životního prostředí vždy otevření. To se nepochybně mění. Tři čtvrtiny respondentů výzkumu Replastuj.cz, který se zabýval vnímáním environmentálního vzdělávání, tvrdí, že by ve škole měla být zastoupena výuka o životním prostředí, a to nejen formou „přednáška–test“, ale praktickým poznáváním toho, co to vlastně znamená a jakým způsobem je potřeba pečovat o naši zemi.

Čtyřicet dva procent dotázaných by rádo, aby byly děti motivovány ke změnám chování v každodenním životě a samy iniciovaly zelenější budoucnost. Podobný podíl by děti rád vedl k ohleduplnosti a zodpovědnosti. Naplňují se tyto cíle?

Snahy a změny

Metodika pro učitele druhého stupně, kterou vydalo ministerstvo životního prostředí, označuje změnu klimatu za „zapeklitý problém“. Žáci se o ní podle metodiky nejčastěji dozvídají ze sociálních sítí a role škol je zatím spíše okrajová. Metodika cituje průzkum, podle něhož se změny klimatu obávají až tři čtvrtiny mladých Čechů ve věku 15–20 let a nejčastější emocí je bezmoc. I tak se ale jde pomalu dopředu: jedním z cílů metodiky je vytvořit bezpečné prostředí pro sdílení pocitů a dát žákům konkrétní činnost, ve které uvidí výsledky.

Environmentální výchova dlouho závisela na zapálení jednotlivých učitelů, největší přínos má ale celoškolní přístup: shoda na vizi školy, spolupráce s komunitou a to, že škola sama dělá, co hlásá. Metodika cituje Elliota Eisnera, známého amerického profesora, podle něhož může být to, co školy neučí, stejně důležité jako to, co učí. Pokud tedy dítě ví, že se mají zavírat kohoutky, ale paní učitelka je nechává kapat, je jasné, co si do života odnese. Cílem je, aby celá škola reprezentovala ekologické chování: snižovala vlastní emise, zabývala se plýtváním ve školní jídelně a nebyla lhostejná k tomu, co ji obklopuje.

Různé školy po Česku začaly s projekty, které prakticky ukazují možné změny. ZŠ a MŠ Kukleny v Hradci Králové zavedla v každé třídě kontejner na recyklaci papíru a plastu a nakupuje podle kodexu, v němž není jediným kritériem cena. Skutečné zapojení žáků, kdy mají zodpovědnost za vedení a realizaci projektu, ale podle České školní inspekce umožňuje méně než desetina základních škol.

Cíle do budoucna

Státní program EVVO, který propojuje výuku, mimoškolní aktivity a veřejnost s cílem vést společnost k odpovědnému a šetrnému přístupu k životnímu prostředí, začíná letos s novou vizí na dalších deset let. EVVO usiluje o to, aby ekologická témata nezůstala jen teorií v učebnicích, ale promítla se do každodenního chování a rozhodování dětí i dospělých.

Mezi hlavní cíle patří předávat vědecky podložené informace o tom, jak fungují ekosystémy, jaké jsou příčiny a dopady změny klimatu a jaký vliv má lidská spotřeba na přírodní zdroje. Dále budovat vnitřní motivaci a vztah k přírodě i k místu, kde žijeme, založený na úctě ke všemu živému a odpovědnosti vůči budoucím generacím.

Česká republika má unikátní síť středisek ekologické výchovy (SEV) a neziskových organizací (např. Chaloupky, Lipka, SEVER, Toulcův dvůr nebo projekty jako Ekoškola či Učím o klimatu). Tato centra nabízejí praktické výukové programy v terénu, které jsou – asi se shodneme – zpravidla lépe zapamatovatelné než přednáška ve třídě.

Voda ve školách

Z výzkumu pro Replastuj vyšlo zajímavé téma, kterým se zabývalo až 37 % respondentů: voda, její kvalita, sucho i povodně. Že téma vody rezonuje s tolika lidmi, není překvapení, povodně – naposledy v roce 2024 – nám tohle téma jasně připomínají. A navíc: kvalita vody v tocích od roku 2020 stagnuje: 47 % sledovaných profilů spadá do třetí třídy (znečištěná voda) a 13 % lidí není napojeno na kanalizaci s čistírnou. Je tedy jasné, že téma vody je pro mnoho z nás důležité, otázkou ale zůstává: jak o tak komplikovaném tématu učit?

Díky programu Recyklohraní se v roce 2024 v Praze sešlo osm základních škol s projekty na úspory vody, které podpořilo hlavní město Praha a Pražské vodovody a kanalizace ze skupiny Veolia. Školy navrhly, jak snížit plýtvání vodou, a každá dostala na realizaci svého projektu finanční částku. Nejčastěji šlo o perlátory na kohoutky nebo zachytávání dešťové vody. Co taková opatření dokážou, ukazují starší ročníky: žáci jedné pražské školy v roce 2022 změřili, že perlátory ušetří zhruba polovinu vody z kohoutku, a nainstalovali je do dvaceti nejpoužívanějších umyvadel.

Podobně o vodě přemýšlel i česko-bavorský projekt Voda-Wasser 2020, který po suchém létě 2018 nabídl učitelům z mateřských a základních škol vzdělávací akce a letní školu. Na téma vody se připravují i studenti učitelství: na Univerzitě Karlově vznikají diplomové práce, v nichž budoucí učitelé navrhují a zkoušejí výuku sucha a povodní.

Vypadá to, že se ve školách začínají učit i praktické dovednosti do života, což všem budoucím generacím ze srdce přeji. Já měla to štěstí, že na střední škole mě vedli učitelé, kteří dělali, co hlásali. Přednášky o recyklaci jsou fajn, ale když vím, že to říká člověk, který se stará na školní zahradě o kompost, vypíná topení, když není potřeba, a sbírá plechovky na ulici, zanechá to ve studentovi přece jen něco víc. Učit především znamená jít příkladem.

Foto: Daniel Dočekal, ilustrace (Midjourney)