Poslední slovo v titulku není sloveso, nýbrž podstatné jméno. Nerůst – to je nejčastější překlad termínu “degrowth”. Přesnější překlad by ale zněl “pokles”. Řízený hospodářský pokles se dnes stává mantrou environmentálních vědců a některých zelených ekonomů. Dohání je k tomu zoufalství – z ubohých výsledků růstu a z ještě ubožejších vyhlídek do budoucna.

První rozproudil debatu Vaclav Smil, kanadský vědec českého původu, na jehož nové knihy se Bill Gates těší tak, jako se my těšíme na další díl Hvězdných válek. Při propagaci svého monumentálního díla “Growth” (růst) lapidárně konstatoval: “Nenavrhuji degrowth. Jen se ptám, co jsme tou enormní spotřebou získali?” Pandořina skříňka byla otevřena a démoni se rozletěli do světa. Za měsíc touto dobou proběhne v Evropském parlamentu konference “Beyond Growth” (za hranice růstu), čímž degrowth vstoupí do nejvážnější společnosti.

Proč ekonomický růst tak rychle ztrácí na aureole? Protože už nepřináší to, co dříve. Mzdy nekopírují produktivitu práce, nerovnost se nestírá, chudoba nemizí. Světová banka sice tvrdí opak, ale nevěřme jí ani ň, protože hranice chudoby v jejím podání (cca 2 dolary na den) nestačí na světě k životu vůbec nikomu. Vzývaný “zelený růst” se taky nekoná, ačkoli statisticky se některým zemím daří oddělovat emise od HDP. Je to  ale kouzelnický trik – způsobený tím, že Evropa vyrábí v Asii.

Přečtete si: The myth of green growth

Především však z každé stovky dolarů, o níž vzroste světový HDP, dostane Afričan 70 centů, zatímco lidé jako Andrej Babiš (1 % nejbohatších) 54 dolarů. Sto milionářských jachet vygeneruje stejné množství emisí CO2 jako desetimilionové Burundi. Ovšem Burundi se růstově skoro nehýbe z místa, zatímco loděnice nestačí chrlit jachty. Růst skrápí Babiše zlatým deštěm, Burunďanům hází kosti od oběda. Něco je špatně.

Přečtěte si: Tři základní mýty o ekonomickém růstu: Proč další růst skutečně není řešením

Z pohledu přírodních zdrojů už navíc není moc kam růst. Vezměme do ruky tužku. Jestliže dlouhodobý ekonomický růst je takový, že světová ekonomika se zhruba každých 24 let zdvojnásobí, tak v roce 2100 bude desetkrát objemnější než dnes. Těžba, výroba i spotřeba také vzrostou, takže prakticky všeho – aut, silnic, letadel, letišť, masa, pastvin, betonu, oceli – bude několikrát více. 

Kolikrát?

Kdo to má vědět. Od roku 1970 se počet obyvatel zdvojnásobil, spotřeba vody a jídla ztrojnásobila, těžba fosilních paliv zečtyřnásobila, spotřeba energií zpětinásobila. A to jsme zatím rostli hlavně my na Západě. Pořád platí, že čtyři z pěti obyvatel Země nikdy neletěli letadlem a ve srovnání s námi jsou to skoro vegetariáni. Takže co se stane, až si všichni na konci století objednají argentinský steak k večeři a zakoupí letenku na Bali?

Přečtěte si: ESEJ: JAK SE PROJÍDÁ BIOSFÉRA

Vyznávají růst, který jim dává naději, že na to nakonec dosáhnou. Budou potřebovat peníze, jež normálně vznikají jako dluh s úrokem. Současný globální dluh dosahuje výše okolo 240 bilionů a třikrát převyšuje objem světové ekonomiky. Je také větší, než existuje peněžních jednotek na jeho splacení. Dluh roste s každou smysluplnou ekonomickou aktivitou, ta se zas podle zákona průmyslové revoluce projeví emisí několika tun CO2 navíc.

Konec století bude ještě v nedohlednu a světová ekonomika spustí alarm, neboť narazí na své “planetární meze”. Ty samé růstové křivky mění lesy na pastviny, zvyšují kyselost oceánů a zbavují zemědělskou půdu živin. Kritici “degrowthu” nejčastěji argumentují tím, že nerůst je prostě utopie. Žádný elektorát na světě přece nebude hlasovat pro to, aby zdecimoval vlastní spotřebu. Ale není spíš utopií nekonečný růst? Na jeho konci se totiž nachází dozajista kolaps.

Kolabujeme každý den

Podle Smila se už kolaps stejně děje. “Naše civilizace kolabuje každý den. Jedinou šancí, jak sami sebe nezničit, je nějaká katastrofa,” říká usměvavý Smil. Je přitom zastáncem “řízeného poklesu”, kdy se vyspělý svět (např. Japonsko) vrátí na úroveň spotřeby ze 70. let a další skupina zemí (řekněme Filipíny) může ještě trochu vzrůst. (Země typu Nigérie musí ovšem růst ještě docela dlouho.) 

Japonci stejně dosahují v průzkumech štěstí stabilně mizerných výsledků, zatímco Filipínci sužovaní zemětřeseními a tajfuny mají několikrát lepší skóre. Růst totiž zajišťuje jen materiální standard, nikoli potřeby jiného charakteru (vztahy, volný čas, smysl práce). Příklad – do růstu HDP se zcela jistě propíše třeba spálení lesa nebo autonehoda, zatímco dobrovolnická činnost nebo péče o seniory skoro vůbec.

Přečtete si: Vaclav Smil: ‘Growth must end. Our economist friends don’t seem to realise that’

Nejlepší by tedy bylo “udržovat” se na jisté materiálové spotřebě a investovat zisky do “klíčových potřeb”: např. vzdělání a ochrany klimatu. Jak toho dosáhnout, se bude právě řešit v Evropském parlamentu. K tématu se proto ještě vrátíme.

Autor: Luboš Heger

Foto: Daniel Dočekal, ilustrace