Jako teenager chodil do skautského oddílu Hoši od Bobří řeky, který proslavil spisovatel Jaroslav Foglar, jenž ho kdysi zakládal. Dnes je herec Martin Písařík nejvíce doma v divadle a před kamerou, ale v mládí ještě uměl spát v lese a rozdělávat oheň…

Potkal jste se někdy s Jaroslavem Foglarem – Jestřábem – osobně?

V tu dobu byl už jen čestným vedoucím oddílu a pamatuju si, že v létě vždycky přijel na tábor při zápisu do kroniky. A také za námi přišel do klubovny na vánoční besídku. Existovala i nějaká stará společná fotka s panem Foglarem, ale netuším, kde skončila.

Uměl byste i dnes rozdělat oheň bez sirek, resp. dokázal byste přežít bez civilizačních vymožeností? Dnes jsou na to kurzy přežití třeba při delším blackoutu…

Spoustu dovedností jsem už zapomněl, ale přemýšlím o tom, jak se k nim aspoň trochu vrátit. Na rozdělání ohně bez sirky bych si už netroufnul, ale v oddíle měl každý svoji kápézetku (krabičku poslední záchrany), kde byly všechny důležité věci včetně křesadla. S přespáním v lese nějaké zkušenosti mám, ale popravdě nevím, jak bych si dnes poradil, kdyby se opravdu něco stalo. Dřív to bylo skoro legrační, připravovat se na život mimo civilizaci a dělat si zásoby, ale teď je to kupodivu aktuální.

Přírody se tedy nebojíte, s klíšťaty a spol. jste v pohodě?

Z klíšťat strach nemám. Nikomu nedoporučuju, aby chodil naproti problémům, ale také jde o to, jak si to v sobě nastavíte. Jsem rád, že moji kluci, tedy oba synové, jsou v lese jako doma. Lezou po stromech nebo dělají cestičky pro mravence a je to pro ně přirozené prostředí. Naučili se to na naší chatě u Sázavy, která je součástí trampské osady, a ještě před pár lety tam nebyla ani elektřina. Na louce před chatou pozorujeme srnky nebo zajíce a měl jsem tam i sádru na odlívání stop.

Tzv. uhlíkovou stopu tam máte tedy nulovou…

Topíme tam dřevem, ale teď se tam dostaneme bohužel jen párkrát za rok. Jsme rádi, když tam občas zajedeme, zatopíme a navštívíme rodiče, kteří mají chatu kousek vedle. V naší chatě není ani zavedená voda. Teď ještě mám sílu odtáhnout přes louku od silnice, kde nechám auto, dva patnáctilitrové kanystry nebo i pětadvacítky, ale čím je člověk starší, tím víc potřebuje i určitý komfort. Tahle chata není pro dlouhodobější pobyt, spíš je to zašívárna pro naše kluky. Bohužel tam za námi nepřijedou ani kamarádi, takže musíme za nimi jinam nebo si půjčíme obytňák a vyrazíme s rodinou někam, kde to ještě neznáme.

Cítím na sobě, že při životě ve městě moc nevnímám přírodní cykly, protože v létě žiju stejně rychle jako v zimě. I když mám v zimě chuť víc odpočívat, víc jíst a spát, přírodu neposlouchám, což ale děláme asi všichni. Jsem třeba hodně zavřený ve studiu – v dabingovém, natáčecím nebo v divadle – a najednou je jaro a všechno je zelené. Ty první pupeny jsem pořádně viděl jen za covidu, když jsme měli volno. O to víc si teď užívám roli v seriálu Polabí, protože Marek Beran, kterého hraju a který se věnuje ochraně životního prostředí, má chatičku v osadě u Labe, takže hodně natáčím v exteriérech. Na place jsme tam všichni svěžejší!

Prý také jezdíte lodí…

Mám kapitánské zkoušky na moře i na řeku, ale zase je to o čase a mám ho tak málo, že moje loď na Vltavě vlastně už jen rezne v přístavu. Někdy tam zajedu, zatopím si a udělám si z ní kancelář. Nejdál jsem doplul na Orlík, což trvá den a půl, a pak jsem plul až k Českým Budějovicím. Mám starou ocelovou loď z roku 1983, která na řeku patří. Spousta lidí si dnes kupuje mořské jachty, ale podle mě na české řeky nepatří. Řeka má svoje tempo, svůj klid a plastové milionářské záležitosti se mi tam nelíbí.

Na motorce jste projel celou Afriku a ještě letos se chystáte do Severní Ameriky. Jak jsou daleko přípravy na cestu?

Nikdy dříve by mě nenapadlo, že bychom mohli mít obavu jet do USA – jestli nás tam vůbec pustí, jaká tam bude atmosféra atd. – ale možná právě proto tam pojedeme. Dnešní doba je vyděšená, rozhádaná a negativní a třeba přivezeme zprávu, že všude žijí lidé, kteří se věnují svým rodinám, řemeslům, tradicím a chtějí žít normální život. Mohla by v tom být naděje. V Africe jsme natočili velmi úspěšný cestopis a přál bych si, aby se nám podařilo filmovat i v Americe.

Spolupráce s Českou televizí se ještě řeší, a tak už plánujeme trochu na vlastní pěst. Cesta je naplánovaná na dva měsíce, první etapa by měla být z východního pobřeží USA na západní pobřeží a za rok se třeba vrátíme ze západu na východ jižanskou částí. Teď řešíme dopravu a je možné, že motorky s námi poletí v krabicích letadlem.

Před lety jste byl také s batohem na zádech dvakrát v Jižní Americe. Jaké to bylo?

Nejdřív jsem tam byl měsíc se dvěma kamarády a cestovali jsme po Argentině a Chile. A pak jsem jel sám ještě na tři neděle do Ekvádoru, a to bylo skvělé. Za prvé mám rád španělštinu, a hlavně když je člověk sám, lépe se adaptuje a lidé se o něj všude postarají.

V Ekvádoru je opravdu nádherná příroda. Je to malá zemička, která má úplně všechno – džungli, sopky, zasněžené vrcholy i moře. Fakt je překrásná a stojí za to ji vidět. Rád bych se také ještě někdy vrátil do Afriky. Nejvíc mi asi chybí nátura zdejších lidí, je to úplně jiný svět.

Mimo jiné jste také daboval Jakea, hlavní postavu filmů o Avatarovi. Jaká je podle vás jejich nejdůležitější myšlenka?

V zimě se v kinech promítal už třetí díl a daboval jsem to s nadšením. Myšlenka se mi líbí, ale zároveň mi to přijde trošku pokrytecké. Za miliony se točí filmy o tom, jak chránit přírodu, a přitom ty samé firmy, sponzoři a technologie přírodu likvidují. Ve finále mi je z toho hořko.

Foto: Martin Písařík, Archiv FTV Prima