Fialová planeta, na které budeme sami. To lze vyčíst z geologických dějin Země

26. 12. 2022
Kostra ryby

Slavná hypotéza Gaia od britského fyzika a vynálezce Jamese Lovelocka popisuje Zemi jako superorganismus, který pomocí flory spotřebovává nadbytečný uhlík a ukládá jej do zemského pláště a oceánů.

Floru a faunu si prý Země pořídila proto, aby jejich prostřednictvím udržovala vysokou hladinu kyslíku v atmosféře a tím i příznivou teplotu vzhledem k relativně nebezpečné blízkosti ke Slunci. Podívejme se, co vysoké koncentrace CO2 provedly třeba se sesterskou Venuší, kde kdysi také panovaly podmínky vhodné pro život.

Ovšem, jestli Gaia skutečně používá život k takto bohulibým účelům, pak se jej rovněž v pravidelných intervalech snaží zničit. Anebo se život v každém geologickém období (pokud má nějaké geologické období jméno odvozené z usazenin, je to nejspíše proto, že v tom předcházejícím se odehrálo nějaké hromadné vymírání) snaží „sám sebe odpravit“, naznačuje americký geolog Peter Ward.

Jak tuto sebevraždu páchá? Pomocí toxinů, které produkují bakterie v moři při vysoké koncentraci oxidu uhličitého. Nejnebezpečnějším jedem jsou hydrogenové soli, které mění vodu v oceánech na fialovou. Již tak mizivá koncentrace solí jako 200 ppm (tedy částeček na milion – to je asi poloviční koncentrace, než činí současný objem CO2 v atmosféře) spolehlivě zabije jakýkoli jiný život. Ward dodává, že takové soli už oceány na Zemi začínají produkovat, přičemž třeba některé části Černého moře začínají být fialové.

A začalo hořet uhlí

Mezi událostmi zvanými extinction (vymírání) jsou taková, pro která Ward razí termín „skleníková“. Patří mezi ně např. devonské nebo permské, zvané „mother of all extinctions“ (matka všech vymírání). Většina organismů, které kdy žily na Zemi, v průběhu těchto událostí navždy zmizela – „vypařila se“ – v tom permském asi 90 procent flory a fauny.

Horko je spolehlivý zabiják. Když se ohřeje oceán, spodní vrstvy vody se přestanou míchat s vrchními, zastaví se mořské proudění a voda v hlubinách přijde o kyslík. Mezitím už na pevnině zuří požáry a dochází k odlesňování.

Na počátku skleníkového vymírání bývala dosud vždy sopečná aktivita. Gaia se „rozzuřila“, vrhla do ovzduší množtví plynů včetně CO2, které vyvolalo skleníkový efekt. Během toho permského před 252 miliony lety však došlo ještě k něčemu dalšímu: Země začala spalovat fosilní paliva. Nejprve vyvrhla množství lávy v oblasti zvané Sibiřské trapy.

Jak píše britský přírodovědec George Monbiot, chemikálie v plynech způsobily zahlcení atmosféry kovovými prvky, které vyvolaly kyselé deště a způsobily ozonovou díru. Následovalo odlesnění, popel řeky spláchly do moře, vyhynul mořský i suchozemský život do 30 stupňů zeměpisné šířky od rovníku.

Život se skoro po každém vymírání relativně rychle vzpamatuje, avšak v permu se odehrálo ještě cosi dalšího. Přibližně 200 tisíc let po první události se obnovila vulkanická činnost, horniny v sibiřských trapech už nepropouštěly, takže magma unikala puklinami do vrstev bohatých na uhlí a další uhlovodíky.

Jeho spálením se uvolnilo další CO2, jehož koncentrace dosáhla až 1000 ppm (dnešní koncentrace činí 418 ppm, před průmyslovou revolucí v 19. století to bylo 270 ppm). Oteplování eskalovalo, průměrná teplota stoupla o osm až deset stupňů, na pólech roztál led, jehož obnovení vlivem skleníkového efektu již nebylo možné, takže hladina oceánů stoupla o 70 metrů.

Následně shořel zbytek lesů, zmizel hmyz a s ním i další druhy v potravinovém řetězci, láva pálila další uhlí, stále nový oxid uhličitý se rozpouštěl v oceánech a zvyšoval jejich kyselost. Voda podléhala eutrofizaci, kterou lze i dnes pozorovat např. v průmyslových zónách nebo ve slumech – dusík a fosfor pronikají do hlubin, odumřelá těla fauny tlí u dna, na povrchu se přemnožuje plankton a sinice, okysličování spodních vod se zcela zastavuje. V tuto chvíli nastupují mikrobi, kteří potřebují jen sluneční světlo k produkci hydrogenových solí a v jejichž blízkosti nic nepřežije.

Vulkán nebo Volvo

„Jaký je rozdíl mezi vulkánem a Volvem?“ ptá se s oblibou Peter Ward. Myslí tím, že je jedno, co vlastně spaluje uhlovodíky z nitra Země a produkuje CO2, jestli je to Volvo nebo vulkán. Vzestup koncetrace oxidu uhličitého na úrovně kolem 1000 pm trval za Permu asi 75 tisíc let, přičemž život se následkem toho nevzpamatoval ještě pět milionů let poté, píše Monbiot.

Nabízí se otázka, kdy dosáhneme této úrovně my, tentokrát skrze „Volva“ a nikoli vulkány? Pokud spálíme veškeré rezervy fosilních paliv, mohlo by to být již za nějakých 200 let. A Ward stejně jako Václav Smil a další vědci nepochybuje o tom, že rezervy nakonec spálíme.

„Neexistuje důvod domnívat se, že lidstvo přestane spalovat ropu, pokud nepřijde nějaká katastrofa,“ tvrdí kanadský vědec českého původu Václav Smil. Stejně skeptický byl i Václav Havel: „Lidé mají úžasnou schopnost všechno spočítat a popsat, ale neumí z toho vyvodit žádný praktický důsledek,“ řekl v rozhovoru s filosofem Erazimem Kohákem. A stejně na to pohlíží i Peter Ward: „Dejte nám pár stovek let, opět skončíme ve světě hydrogenových solí.“

Bude to podle něj znamenat velké vymírání flory i fauny, ovšem nikoli lidstva. „Vylosovali jsme si v evoluci zlatý lístek. Umíme si obléknout kabát, když je zima. Pro případ horka jsme vymysleli klimatizaci. Nemusíme se o sebe bát, jsme prakticky nezničitelní.“

Ovšem pokud se zeptáme, zda v takovém světě budeme šťastní, to je zcela jiná otázka. Na fialové planetě nebude místo pro ostatní druhy, volně žijící zvířata už vůbec nebudou žít volně. Budeme smutně přežívat v umělém, fialovém světě.

Text: Lubomír Heger
Foto: Pxhere.com, Shutterstock 
Zdroj: P. Ward & D. Brownlee, Život a smrt planety Země, Dokořán, Argo, 2004, James Lovelock, Novacén, Nakladatelství Host 2022, vaclavsmil.com, monbiot.com