S ministrem životního prostředí Petrem Hladíkem jsme se potkali v červenci zrovna v den, kdy vyrážel na jižní Moravu k velkému úhynu ryb. Povídali jsme si o tom, jak se v Česku mění klima, zda teď u nás a ve světě geopolitika nepřekryla téma globálního oteplování nebo o mlaých jaderných reaktorech made in Rolls-Royce. 

Dotkli jsme se i toho, co by Petr Hladík na ministerstvu chtěl prosazovat v dalším období, kdyby v té příští vládě byl. A během rozhovoru jsme také došli k tomu, že ekologie s vnější i vnitřní bezpečností hodně úzce souvisí.

Nepřešla ochrana životního prostředí a globálně i boj za udržení klimatu tak trochu do pozadí s tím, co se děje v geopolitice? Třeba s tím, že nedaleko od nás probíhá plnohodnotná válka?

Paradoxně nás to donutilo k tomu, že jsme si víc uvědomili naši energetickou závislost a naši závislost na některých materiálech. Když se podíváte na celou Evropu, tak jsme závislí na dovozu ropy a zemního plynu. Jsme ovšem také závislí na dovozu celé řady nejen kritických, ale i běžných surovin. Takže spíš to má pro nás opačný, ale v tomhle smyslu pozitivní efekt v tom, že musíme přidat, aby Evropa byla na těchto dovozech mnohem nezávislejší. 

Když si vezmete Česko, tak naše země dováží ropu a zemní plyn zhruba za sto šedesát miliard každý rok. Takže ty peníze v reálu posíláme Emirátům, Saúdům, Alžířanům nebo Američanům. Sto šedesát miliard, které kdybychom investovali tady a vyráběli si energii sami, tak je nemusíme posílat za hranice, ale můžeme je točit v našem hospodářství. 

Zároveň je ale, co se týče Evropy, zvenčí větší tlak na zbrojení než třeba na Green Deal. U něj bychom naopak rádi z lecčeho ustoupili. Necítíte to také tak, že teď bude bezpečnost na prvním místě? 

Já už jsem v té první odpovědi o bezpečnosti vlastně mluvil, a to o bezpečnosti energetické. Energetická bezpečnost je totiž stejně důležitá jako ta bezpečnost vnější. Je stejně důležitá jako obrana směrem ven v rámci NATO, ale i jako naše vnitřní bezpečnost v rámci armády. A energetická bezpečnost nerovná se jen odchodu od plynu a ropy z Ruska, i když je to nutnost, abychom té zemi neposílali peníze na válku. 

Energetická bezpečnost zároveň taky znamená, že si ty energie vyrobíme sami na území evropské sedmadvacítky. A to se teď neděje. Celá řada států zbytečně platí za fosilní paliva, i když bychom si je dokázali vyrobit na našem území. Buďto bezemisně, nebo nízkoemisně, což znamená kombinací jádra a obnovitelných zdrojů. Proto potřebujeme extendovat jádro a proto jsme taky jako vláda dokončili tender na Dukovany a opci na Temelín. Proto děláme malé jaderné reaktory, proto byla podepsána smlouva s Brity a s Rolls-Roycem o malých modulárních reaktorech. V Británii má být první a v Česku hned druhý malý modulární reaktor od této značky. Proto už teď na něj děláme EIA. Proto se dělají akcelerační zóny, které urychlí budování obnovitelných zdrojů energie, proto vznikl zákon oobnovitelných zdrojích, který má přinést akceleraci také ve stabilnějším větru, ve stabilní biomase a podobně. 

Nezdražujeme si ale sami na druhou stranu ty energetické suroviny, které v Česku pořád potřebujeme a potřebovat budeme? Tedy ropu a plyn? Teď narážím samozřejmě na onu čerstvou kauzu evropských povolenek, které se dotknou i koncových spotřebitelů. 

To není žádná čerstvá kauza, to je věc, která je daná a je minimálně pět let stará. A je to věc, které se stejně nevyhneme, což také není nic nového. Celý ten princip je zase o tom, o čem jsme mluvili, tedy o té energetické bezpečnosti. Jde o to, abychom odešli od dovozu a závislosti na někom a stali se nezávislými. Abychom topili dřevem nebo elektřinou a abychom si tu elektřinu vyráběli na svém území. To je celé. 

Ale tu ropu do aut, kterou bychom potřebovali, tu zkrátka v Evropě nevytěžíme. A ty pohonné hmoty nám kvůli povolenkám zkrátka podraží.

Jenže ona i ta ropa přece jednou skončí. Všechna fosilní paliva skončí. Je to jenom otázka času. A my samozřejmě nedopustíme nějaké cenové otřesy. Je potřeba si uvědomit, že tohle je společné úsilí celé Evropské sedmadvacítky. To není otázka českého rozhodnutí. My jsme z osmdesáti procent závislí na vývozu v rámci evropského hospodářského prostoru. A říkat, že nebudeme něco dělat s Evropou dohromady, je stejné jako říkat, že nechceme být v Evropské unii a že ji chceme opustit. A to by pro nás mělo nedozírné hospodářské následky. 

O to se asi nebudeme přít a ani se pokoušet o to, co v této věci dělá Slovensko. Vy jste říkal, že „nedopustíme cenové otřesy“. To už ale bude na další vládě. Počítáte tedy s tím, že v ní budete? 

Samozřejmě, že ano. My kandidujeme proto, abychom vyhráli. Nekandidujeme do opozice. A nabízíme České republice jistotu, předvídatelnost a transparentnost. A nabízíme i to, že Česká republika může být dál silným hráčem na evropském poli. S Andrejem Babišem se v Evropě nikdo nebaví a bavit nebude. Pokud Česko nechce skončit v izolaci, tak jak je v izolaci dneska Maďarsko nebo právě Slovensko, tak Češi nemůžou volit populisty a extremisty.

Právě kombinace populismu s extremismem uvede Českou republiku do izolace politické, hospodářské i bezpečnostní. A já nevím, jestli voliči Roberta Fica opravdu chtěli, aby Robert Fico směřoval k vystoupení z NATO nebo z Evropské unie. Nevím, jestli Slováci chtěli, aby jim Ficova vláda za každou platbu online a za každou platbu kartou strhávala navíc pár centů, protože potřebovala hodně navýšit daně. To všechno se děje na Slovensku a to všechno se bude dít v Česku, pokud zde Andrej Babiš bude vládnout. Protože jeho sliby o rozhazování povedou jenom a jenom k většímu zdanění firem a fyzických osob, ne k pomoci. 

Na další vládu každopádně nepadnou jen povolenky, ale třeba také zálohování PET lahví a plechovek. Berete jako svůj neúspěch, že se to nezvládlo schválit v tomhle funkčním období?

Beru to spíš jako promarněnou příležitost. A ta příležitost spočívala v tom, že jsme si mohli udělat svůj vlastní zákon, který by byl výhodný pro obce, byl by výhodný pro průmysl a pro obchody. Platné nařízení Evropské unie fakticky znamená, že po roce 2026 to zálohování v evropských pravidlech zavedou všechny členské země. Češi teď měli šanci na svůj vlastní lepší systém. A té šance jsme prostě nevyužili. Je to škoda a je mi to líto. Bohužel skládková lobby v České republice je velmi silná. A někteří poslanci jí prostě podléhají. 

A ta skládková lobby spočívá v tom, že PET lahev je pro ty firmy vlastně nejlépe obchodovatelný sortiment? Nebo o co jde těm skládkářům? 

No, on by ten zákon hlavně přinesl do celého toho procesu transparentnost. Přenesená odpovědnost výrobce tak, jak ji chceme zavést, tedy na všechny typy materiálů, by ukázala, kdo, jak a za kolik s odpadem nakládá. Dneska v Česku za odpad platí lidé a obce. A já si myslím, že za odpad nemají platit ani občané, ani obce. Že to má zajistit přenesená odpovědnost výrobce tak, jak ji známe z bílé elektroniky, z černé elektroniky, pneumatik nebo z baterek. A funguje to. Dneska, když se vám ráno během snídaně rozbije toustovač, tak ho prostě vezmete a v prvním elektru odevzdáte. Když si koupíte novou lednici, tak vám zdarma automaticky odvezou tu starou k recyklaci. 

Nikde se to neválí, nikde se to netoulá. Výrobci spotřebiče odvezou do recyklačních firem. Tam se oddělí vzácné kovy od plechů nebo plastů, rozmontují se motory a z těch dílů se zase vyrábí. Funguje to a podle mě je ten stejný recyklační princip potřeba zavést nejenom do PET lahví a plechovek, ale i do textilu, do velkoobjemového nábytku, do tabulového skla, do plastových výrobků obecně. Ten zákon je zatím zaměřen jen na obaly. My už tu přitom celou řadu těch takzvaných EPR systémů, tedy těch, kde je odpovědnost přenesená na výrobce, máme. Tak toho využijme. A skládkařům se v tomhle principu nelíbí to, že ony finanční toky už nepůjdou přes ně, ale přes tzv. clearingová centra, kde se mají materiály recyklovat. 

Takže v případě PET lahví to budou obchody, kam se ty peníze přesunou. Rozumím. Proč to na Slovensku proběhlo a u nás to nešlo?

Na Slovensku zálohování PET lahví a plechovek a ten jejich sběr v obchodech funguje tři roky. V Rakousku je to od letošního prvního ledna, v Polsku začali teď od července. Ale v takovém Německu to funguje dvacet tři let. Na druhou stranu ve  státech, jako jsou Francie a Itálie, je vůči tomu doslova odpor. 

U nás se to dá hodně teoreticky ještě schválit tak, abychom měli náš vlastní zákon. Muselo by to ale být hned po volbách a museli bychom začít zálohovat hned prvního první 2027. A to už je opravdu skoro nereálné. Jde tam hlavně o připravenost těch obchodů, které musí nakoupit zálohovací automaty, musí mít zajištěné prostory a nachystat se na to.

Vím, že nejste ministr celé období, nastoupil jste do resortu až v březnu 2023. Co se ale v Česku za ty čtyři roky s ohledem na životní prostředí povedlo?

Tak toho je hrozně moc, i když přiznávám, že tohle účtování, co jsme všechno udělali dobře, nemám moc rád. Určitě to ale byly novely zákonů o ovzduší, o ochraně půdy, abychom ochránili tu nejhodnotnější půdu a nestavěly se na ní obchoďáky, logistická centra nebo fotovoltaiky. Pak je tam ochrana vody a s tím související registr vyústí, online monitoring největších znečišťovatelů a mohl bych pokračovat ke schváleným chráněným území. Máme tady nově dvě velkoplošná, Ptačí oblast v Krušných horách a CHKO Soutok na soutoku Moravy a Dyje. 

Výrazné posuny jsme udělali i na evropské úrovni. Řešili jsme třeba čínské e-shopy, aby nepodváděly a platily daně tak, jak mají. To se povedlo. Řešili jsme nařízení REACH, které původně zakazovalo olovo ve střelivu. To nám současné bezpečnostní situaci prostě nedávalo smysl. Řešili jsme ale i nelegální přepravu odpadu, ať už to bylo z Bavorska nebo z Itálie. A došli jsme k tomu, že se musejí udělat online databáze těchto přeprav, aby na ně členské státy napříč Unií viděly. 

A velké projekty děláme v pomoci lidem s energetickými úsporami. Úplně jsme změnili Novou zelenou úsporám. Rozšířili jsme ji tak, aby nebyla jen pro ty nejbohatší, ale byla i pro střední vrstvu. Udělali jsme Zelenou úsporám Light pro nejzranitelnější osoby. Udělali jsme komplexní renovace v projektu Oprav dům po babičce. Široce jsme otevřeli podporu v bytových domech, kde se teď čerpá nejvíc prostředků a kde je také to zateplování nejefektivnější. Slibovali jsme sto tisíc fotovoltaik,a na konci volebního období jich budeme mít dvěstě třicet tisíc. Mimochodem, projekt Nová zelená úsporám existuje patnáct let, a díky němu získalo podporu šest set tisíc domácností. No ale sedmdesát procent z nich ji získalo za naší vlády.  

Stejně tak jsme pracovali na adaptaci na změny klimatu, zadržování dešťové vody v krajině, v zastiňování v extravilánech, tedy v nezastavěných územích, a podobně. U té zemědělsky obhospodařované půdy se nám podařilo docílit toho, že se remízky a další krajinné prvky už konečně nemusí povolovat, nemusí na to být výjimky. Každý zemědělec, každý majitel si normálně může zasázet stromy nebo keře v zemědělské krajině. To dřív z nějakého byrokratického důvodu nešlo. Můžu mluvit i o velkém množství revitalizovaných mokřadů, různých tůní, potůčků, o rozvolnění toků řek. Je to narovnávání negativního historického dědictví, kdy jsme v České republice za sto padesát let zkrátili vodoteče z nějakých sto padesáti tisíc na sto tisíc kilometrů. Teď se ty toky zpátky rozvolňují. 

Taky jsme zvládali celou řadu krizí, když jenom jmenuju povodně nebo havárii v Hustopečích. Myslím, že jsme za naší vlády ukázali, že krizové situace řešit umíme, že je řešíme neaktivisticky, podle kompetencí a krok za krokem.  To je, myslím, jedna z pozitivních vizitek nejenom v resortu životního prostředí, ale i v další resortech.

Ukazují například právě ty povodně, že se podnebí zásadně mění už i v Česku? 

To přece víme. A víme to z mnoha dat a z mnoha studií. Zrovna včera vyšla studie ze špičkového pracoviště CzechGlobe, tedy Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd v Brně, která ukazuje, že je nyní teplota Středozemního moře o stupeň vyšší, než byla v průměru mezi lety 1993 a 2016. Ono to nevypadá nijak fatálně, ale za těch pár let je to šílené. A tím důsledkem je to, že z moře odchází větší odpar a vyšší teplota znamená větší pravděpodobnost extrémních srážek právě i ve střední Evropě. Ta pravděpodobnost povodní, toho, že vám naprší v Jeseníku pět set milimetrů za tři dny, je pak obrovská. A když někde naprší pět set litrů na metr za tři dny, tak tam prostě povodně budou. Před tím se nedá jednoduše ochránit. Dají se minimalizovat některé věci, ale před takovými úhrny se nedá stoprocentně zabezpečit. 

A myslím si, že i během našich životů sami pozorujeme, jaké ty projevy oteplování vlastně jsou. Já dneska třeba jedu řešit úhyny ryb s panem ministrem Výborným do Břeclavi pod Novomlýnské nádrže. Ty ryby hynou kvůli teplu a nedostatku kyslíku. Ale čím dál častěji se globální oteplení týká i výnosů z pěstování různých plodin, větrných erozí, týká se to množství tropických dní a nocí, při nichž neklesne teplota pod dvacet stupňů.A na druhou stranu se to týká i množství dnů, kdy leží souvislá sněhová pokrývka na území České republiky. Tedy spíš neleží. 

Já pocházím z Vysočiny, z pásma někde pod pět set metrů. A ještě na základní škole bylo běžné, že během zimy byl aspoň jeden týden nebo spíš dva, kdy na polích ležela souvislá pokrývka sněhu, kdy člověk mohl vzít běžky a vyběhnout přímo z domu a objet si nějaký okruh. Takovou situaci už tam mí rodiče, kteří tam žijí dodnes, za posledních deset patnáct let nezažili. Lidé taky často vzpomínají, jak se koupali v různých rybnících, kde jsou dneska už jen zelené řasy a nedá se do nichvlézt. A je to zase tím, že ta teplota vody je prostě vyšší. To jsou konkrétní projevy kolem nás, které můžeme vnímat. Takže když se obloukem vrátíme k té otázce, jestli bezpečnost, nebo ekologie, tak já říkám, že není čas na to, abychom to oddělili. Za mě je to falešné dilema. 

Nacházíme se zkrátka v období, kdy se musíme bránit nejméně na dvou frontách.

I pro mě je ta bezpečnost, kterou vnímáme jako vojenskou nebo vnitřní obranu, absolutně prioritní. Zajištění demokracie bez toho, abychom odradili jejího nepřítele, nemůže fungovat. Část mé rodiny zavírali v padesátých letech a část byla perzekuována i po roce šedesát osm. Pro mě osobně představuje tedy ruská invaze velké ohrožení a velké ohrožení je to i pro demokracii. To znamená ano, musíme řešit obě dvě tato nebezpečí najednou. 

Co jste sám o sobě na resortu životního prostředí zjistil? Třeba už ve vztahu k životnímu prostředí….

Spoustu věcí. Něco jsem samozřejmě už věděl, ale co v té pozici ministra pocítíte velmi silně, je ten fakt, že si musíte vytvořit opravdu schopný, spolehlivý a kompetentní tým lidí, protože bez toho se ministerstvo řídit prostě nedá. 

Když jsem se stal ministrem, v jednom z prvních rozhovorů jsem říkal, že vnímám ministerstvo životního prostředí jako ministerstvo budoucnosti. A to se mi tady stoprocentně potvrdilo. Jde opravdu o ministerstvo, které reálně přispívá k tomu, jak se bude žít nám a našim dětem a vnukům v budoucnu. A to ať už v otázce biologické rozmanitosti, ochrany přírody, rozmanitosti druhů, tak v otázce cirkularity, využívání materiálů, v otázce využívání obnovitelných zdrojů, snižování emisí různých typů polutantů. To jsou asi taková stěžejní témata, která na ministerstvu řešíme. A všechna jsou naprosto klíčová pro naši budoucnost. 

Kdybyste se stal po volbách znovu ministrem, co byste chtěl dotáhnout jako první? 

Těch věcí je hrozně moc, ale bezesporu by to byla právě ta otázka cirkularity materiálu. To je velké téma. Považuji to za úplně prioritní věc z mnoha a mnoha důvodů, hlavně těch ekonomických, hospodářských, strategických, ale i bezpečnostních. Vlastně bych řekl, že pokud se budoucí ministr životního prostředí nebude věnovat cirkularitě, tak to bude velký průšvih pro Česko a český průmysl. 

Druhé velké téma, které tady v tom příštím volebním období bude, je otázka zajištění vody. Už jsme mluvili o tom, že je tepleji a tepleji. Ve spoustě potoků už není voda, anebo jsou napájené třeba jenom z čistíren odpadních vod. Stále máme některé oblasti, které nejsou odkanalizovány. K tomu přichází nová témata, jako je fosfor, dusík v kanalizacích, jako je otázka energetické účinnosti čistíren odpadních vod. Je tam například hodně tepla, které dneska nedokážeme využít, máme tam biometan a je tam celá řada dalších témat, o kterých by se dalo hovořit dlouho. Těch věcí je na ministerstvu životního prostředí hodně, ale cirkularitu odpadů a vodu já považuji za dvě klíčová témata příštího volebního období. 

Kdyby to s ministerstvem nedopadlo, tak čemu byste se věnoval? 

Já kandiduji do Poslanecké sněmovny na druhém místě jihomoravské kandidátky za panem premiérem. Takže ta šance, že budu zvolen poslancem, tady nějaká je. A pokud budu zvolen, tak se těm tématům budu věnovat jako poslanec. Jak těm ekologickým, tak těm hospodářským, a nakonec i té energetické bezpečnosti.

Kdo je Petr Hladík

Pochází z Osové Bítýšky na Vysočině. Vystudoval Fakultu informatiky na Masarykově univerzitě v Brně, působil v oblasti řízení projektů, konzultací v IT a službách. Mezi lety 2019 a 2024 byl místopředsedou KDU-ČSL, v níž působí jako garant v oblasti životního prostředí. 

Problematice životního prostředí se věnuje přes deset let. Pochází ze sedlácké rodiny a jeho bratr dodnes hospodaří na rodinných pozemcích. Spolu s bývalou ministryní životního prostředí Annou Hubáčkovou připravoval program koalice Spolu za životní prostředí a programové prohlášení vlády v této oblasti. V březnu 2023 se stal právě po Anně Hubáčkové ministrem životního prostředí. Petr Hladík je ženatý a je otcem pěti dětí.

Foto: MŽP