Evropa je zodpovědná za velkou část světového znečištění

7. 1. 2022

O historické uhlíkové stopě i o tom, co může mít největší vliv na zlepšení klimatu, jsme si povídali s Jakubem Zeleným, poradcem pro klimatické projekty české humanitární, rozvojové, vzdělávací a lidskoprávní organizace Člověk v tísni, v první části trojdílného rozhovoru.

 

Jakub Zelený

Klimatická změna vyvolává celou škálu reakcí. Od odmítačů až po aktivisty, kteří bijí na poplach. Jak toto téma oslovilo vás?

Naléhavost tohoto problému vnímám už od dětství. Poprvé jsem se ptal rodičů na globální oteplování ve 13 letech.

Jaká byla jejich odpověď?

Že za to můžou lobbisté a nedá se s tím nic dělat. Pamatuji si na silný pocit zklamání z dospělých a světa, ve kterém nikdo s tak důležitou věcí nechce nic dělat. To byl impulz k tomu, abych se vydal tímto směrem. Aktivně se ochraně životního prostředí věnuji od studia na vysoké škole.

A mohou za globální znečištění lobbisté?

Rozhodně na tom mají velký podíl. Je prokázáno, že velcí znečišťovatelé, jako Chevron, ExxonMobil nebo British Petrol, vedli dezinformační kampaň už od osmdesátých let.

Kde všude můžeme vidět projevy klimatické změny?

V Čechách je pozorujeme zejména v zimě. Dříve už v listopadu napadl sníh a do března prakticky neroztál. V posledních letech často ale vůbec nesněží, a když už v Praze nasněží, tak sníh okamžitě roztaje. V zimě totiž obvykle nemrzne, dnes známe spíše blátivou a deštivou zimu.

V létě zase období extrémního sucha střídají srážkově bohaté roky. Změny klimatu se totiž projevují i nepředvídatelností počasí v míře, která nemá za poslední stovky let obdoby.

Je růst teplot opravdu spojený s lidskou činností? Někteří odborníci to stále rozporují. 

To jsou dnes už velmi okrajové a řekl bych až kuriózní názory. Vědecký konsenzus je, že globální teplota za posledních sto let vzrostla v průměru o 1,1 °C, v Čechách dokonce o 2,4 °C. Začátek měření je datován do tzv. předindustriální éry a dává se do souvislosti s nárůstem oxidu uhličitého v atmosféře. To je údaj, které lze velmi dobře měřit, a my tak víme, že dnes jsme na dvojnásobku koncentrace ve srovnání s předindustriální érou, kdy ještě nedocházelo ke spalování fosilních paliv. Fyzikálně i chemicky je prokázáno, že CO2 způsobuje skleníkový efekt a oteplování planety.

Jaká činnost má v Evropě nejvýznamnější dopad na změny klimatu? Co nejvíce škodí životnímu prostředí?

Evropa je nejdéle industrializovaným kontinentem, a tak má největší historickou uhlíkovou stopu. Česká republika v době první republiky byla velmi průmyslová a také sedmým největším emitentem skleníkových plynů na světě. Historický příspěvek ČR, ačkoli jsme poměrně malou zemí, je tak obrovský.

Jinými slovy Evropa má obrovský historický dluh, protože už velmi dlouho produkuje skleníkové plyny. Pravdou také je, že Evropa je bohatým kontinentem. Přestože se zde dnes až tolik nevyrábí, a tedy neprodukuje tolik přímých emisí, hodně výrobků se v Evropě spotřebuje. Velká část světové produkce jde na evropský trh a evropští konzumenti jsou tak zodpovědní za část emisí v Číně či Indii.

Říkáte, že Evropané jsou zodpovědní za část emisí. Uvědomují si evropští spotřebitelé, jak velký dopad mají nákupy levných výrobků z Číny?

Uvědomění je dost nízké, ve škole se o výrobních řetězcích nemluví, v médiích jen částečně. V posledních letech se ale situace začíná pomalu obracet. Pro spotřebitele se ale jedná se dost složitou problematiku. Když si kupujete levný výrobek, není na něm napsaná ekologická stopa.

Je to věcí systému, nebo můžeme chtít, aby lidé vědomě nekupovali levné výrobky, které zatěžují životní prostředí?

Jako spotřebitel nemáte vždycky možnost koupit si nízkouhlíkovou variantu. Nicméně žijeme ve svobodné společnosti a každý z nás rozhoduje o tom, co si koupí a nekoupí. S každou svobodou je pak spojena také odpovědnost. Koupím si lokální výrobek s nízkou ekologickou stopou, nebo zvolím výrobek s vysokou ekologickou zátěží? Propastný rozdíl je většinou v ceně. Výrobky z Číny, Bangladéše či Indonésie jsou výrazně levnější. Je třeba si ale uvědomit, proč to tak je.

Levnější by mělo být to, co je vyrobené lokálně, řeknete si. Doprava přes půlku planety nemůže být levná záležitost.

Ve skutečnosti je ale v Evropě řada ekologických regulací a výroba je tak poměrně nákladná. Korporace tak přesunou výrobu například do Číny, kde podobné regulace nejsou. Dalším faktorem je, že v Evropě i v Americe je velmi drahá pracovní síla. Firmy při výrobě v Číně a dalších zemích, typicky rozvojových, významně šetří náklady, ale také nedodržují pracovní standardy, využívají 16hodinové pracovní směny v obtížných podmínkách s platem kolem jednoho dolaru denně. Od toho se pak odvíjí cena produktu.

Evropští spotřebitelé, pokud se sami nezajímají, tak nevědí, jakým způsobem jsou jejich oblíbené produkty vyráběné. Svým konzumním chováním tak podporují například bezohledné zacházení s pracovníky, dětskou pracovní sílu i likvidaci pralesů a produkci skleníkových plynů.

Když se mluví o ekologizaci v Evropě, často se zmiňuje snižování emisí ve výrobě a dopravě. Chápu to správně, že z vašeho pohledu může zásadní změnu v Evropě přinést spíše změna nákupního chování?

Rozhodně, individuální rovina se může zdát bezvýznamná, ale ve skutečnosti je klíčová. Politici ani firmy nemají motivaci změnit svůj přístup. To, co je donutí ke změně, jsou preference lidí, voličů, konzumentů. To, jaký výrobek si vyberu a komu dám svůj hlas ve volbách, má ve skutečnosti zásadní vliv. Politici budou dělat to, co budou voliči požadovat. A firmy zase musejí dělat to, co chtějí jejich zákazníci. Je dobré tedy volit politiky, kteří jsou v ochraně životního prostředí progresivní, a vybírat si produkty a značky, které jsou vyrobené udržitelně.

Velmi by také pomohlo, pokud by naše bohatá společnost snížila materiální náročnost své spotřeby. Neznamená to ale, že musíme snižovat svou životní úroveň. To vůbec ne. Je třeba jen volit životní styl, který má nízkou materiální a energetickou náročnost a malý dopad na životní prostředí.

Někdo považuje za vrchol relaxace, když odletí na víkend na Tahiti, jiný spokojeně okopává zahrádku. Může se jednat o stejně kvalitní relaxaci, ale environmentální dopad takového odpočinku je odlišný a o tom je dobré přemýšlet.

Text: Jana Bábíková
Foto: archiv Jakub Zelený 

Druhou část rozhovoru s Jakubem Zeleným vám přineseme již v pátek 21. ledna 2022