Čapkův sloupek o březnu je jedním z nejroztomilejších a nejelegantnějších popisů bezmoci zahradníka – netrpělivého začít řádit na zahrádce, nadrženého konečně zase nastartovat novou sezónu. Všechno je proti vám: špatné počasí, mimořádná pracovní zátěž, chřipka…

V březnu se ale už můžeme vrhnout na semínka, na jejich sázení (aspoň uvnitř). A to nás přivádí k jednomu z největších hříchů moderního zahradníka, kterým jsou všudypřítomné (prokleté) plastové květináče. Na jednu stranu pomáháme přírodě, pěstujeme květiny, keře a stromy pro včely – na druhou, každé jaro si obstaráme bezpočet rostlin – v těžko recyklovatelných obalech.

Nemluvě o tom, že všechny ty plastové zahradní pomůcky jako květináče a sadbovače potřebujeme jen pár měsíců, zbytek roku zavazejí, praskají… lezou nám na nervy a pak na mozek (jak ukazují poslední studie o rozšíření mikro plastů v lidském organismu).

S chytrým (a k rostlinám i přírodě šetrným) vysazováním semínek a rostlinek přišel už v sedmdesátých letech Eliot Coleman, sympatický (dnes) osmašedesátník, Američan, který celý život prosazuje bio farmaření. Ve svých knihách a televizních pořadech vždycky radil, že je výhodnější přijmout vnější síly (realitu podnebí a počasí) než se jim vzpouzet (s pomocí chemikálií a paliva). 

Jemu se připisuje vynález úzké motyčky, která je ostrá jak břitva a jenom těsně pod povrchem “holí” vrchní část plevele (mate mě, že stejnou jsme používali ve vinohradu za železnou oponou, kde jsme o Eliotovi Colemanovi nikdy neslyšeli:). Což je škoda, stejně jako fakt, že mu naslouchala vždy jen malá část americké populace. Jeho metody, ke kterým se propracovával osobním studiem a spoluprací s evropskými farmáři se dnes znovuobjevují jako nové a “moderní”.

Ale zpátky ke Colemanově kvítkobloku (anglicky soilblockeru)

Namísto plastového květináče (nebo sadbovače) semínka zasadíme do kostky stlačeného substrátu. Má to hned hned několik výhod – eliminujeme plast, kořeny sazeniček se nedusí, zoufale nekroutí, mají lepší přístup ke vzduchu, kořínky se nezamotávají a pak se snadněji rostliny přesazují. Takže se nejenom ulehčí vašemu zahradnickému svědomí, ale jemné výrostky budou zároveň silnější a odolnější.

Krásné slovo

U nás si na vytváření výsadbových kostek můžete koupit soilblocker nebo-li kvítkoblok (s termínem a vlastní obdobou přišla malá moravská rodinná firma). Tento zahradnický “lis” funguje na stejném principu – substrát mechanicky stěsná do šikovné tuhé kostky. Mimochodem – není “kvítkoblok” snad nejkrásnější nový termín, co se v 21.století objevil v jazyce českém?

Léta si v předjaří vyrábím ze starých novin (v mrňavém dřevěném lisu) papírové minikvětináče, které pak rovnou vsunu do připraveného záhonu. Ale kromě toho, že novinovým novinám už skoro odzvonilo, metoda stlačených kostek je pohotovější a šikovnější.

Jakmile si metodu blokování hlíny osvojíte, všechny ostatní způsoby s radostí odmávnete.

Nemluvě o tom, že můžete být najednou flexibilnější i co se týče času sázení. Většina plastových květináčů a sadbovačů se zužují u dna a právě tam se kořínky začnou tlačit a pokud je necháte moc dlouho, začnou odumírat. V případě substrátových kostek se kořínky vaší rostliny jenom na pokraji zastaví – snadněji se proto pak uchytí, když se dostanete k jejich přesazení (kromě toho jim svědčí, že mají přístup ke vzduchu).

Kostky stačí vysázet na plastový (plechový) tác s nezapomínat je zalívat.

Úplně Karla vidím: jak se rozpačitě škrábe za uchem, a pak raději zavolá bratra Jozefa. Aby mu ukázal, jak hlínu nejdřív navlhčit a promíchat a pak vtěsnat do kvítkobloku jak do báboviček – ejhle – může se sázet.

Krásné jaro! Budeme ho potřebovat.

Foto: Daniel Dočekal, ilustrace (DALL E 3)