Psychologové považují úsměv za efektivní způsob, jak utužit přátelství nebo snížit napětí. Tak určitě, ale – jak říkáme u nás na Moravě – timing is everything.

V devadesátých letech mě po návratu z USA uniformovaní příslušníci odvedli stranou do místnosti bez oken. Prošla jsem si prohlídkou, kterou jsem do té doby znala jen ze špionážních románů (hrdina v rukou Mosadu). Když po hodině rozbalovali poslední bonbón (zapomenutý v boční kapse kufru z výletu, kdy ještě existoval SSSR), zeptala jsem se, čím jsem si zrovna já vysloužila tak mimořádnou pozornost. Dva mlčeli, třetí po chvíli procedil: „U pasové kontroly jste měla hubu od ucha k uchu!“

A včera jsem se (bez postranních úmyslů) usmála na kamaráda v baru. Po druhém pivu mi řekl, že koupí citronový sad na Korfu, abych si mohla do ginu s tonikem dávat vlastní citrony. „Jsme oba dost staří na to, abychom žili v luxusu.“ Nezmohla jsem se ani na otázku, jestli svou manželku plánuje zabít nebo se jen hodlá rozvést.

Od devatenácti mám od častého usmívání kolem očí vrásany jako slon, ale nemůžu si pomoct. V minulém životě jsem zřejmě byla delfín.

Nekousnu tě

Delfíni mají nepopsatelně vstřícný úsměv, když jsou spolu s ostatními delfíny. Tito příjemní vodní savci jsou známí svou hravostí, ale teprve letos se podařilo rozluštit, co jejich chování znamená. Zjistilo se, že delfíni mají jistý způsob úsměvu – od ucha k uchu – kdy navíc otevřou pusu a přátelsky se tlemí. Nechtějí přitom ani nemovitost na Korfu. Tímto (lidským) způsobem jen dávají najevo, že z jejich strany druhému nehrozí žádné nebezpečí, jsou (jenom) přátelsky naladěni. A jejich protějšky – můj ty světe – jim úsměv jednoduše oplatí. Žádná překvapení, žádné dusno, klid a mír a modré vlny.

Elisabetta Palagi z Univerzity v Pise vysvětluje londýnským Times, že delfíni zrcadlí mimiku ostatních delfínů. Soudí, že široký úsměv s otevřenou tlamou se vyvinul z původního kousnutí, z něhož nakonec zůstal jen náznak. Tento úsměv se vyskytuje i u masožravců a opic a je nesmírně užitečným gestem, které předchází konfliktu. (Pokud nejste v pásmu pasové kontroly široko daleko jediný tvor, který se usmívá.)

Již staří Římané…

Když si budete chtít splnit sen plavat s delfíny, v tomto ohledu žádný velký zázrak nečekejte. Delfíni se nesmějí pro nic za nic. Rozhodně ne na lidi. Úsměv je signál, který si vyměňují mezi sebou, maximálně s člověkem, který je dlouhodobě cvičí. Ale my máme slabost pro delfíny zjevně už proto, že i když mají tlamu zavřenou, stále se v ní zračí oblouk úsměvu.

A tady jsem u své soukromé teorie rozdílu stárnutí mezi ženami a muži. Jako notorický úchyl okukuji páry vrstevníků v termálním bazénu. Zajímají mě hlavy. Chlapi si užívají bezstarostně vířivky, hubu od ucha k uchu, zatímco jejich ženy se teplé vodě poddávají jenom napůl, koutky rtů svěšené dolů, a přemýšlejí, jestli je doma ještě mrkev a jak dítě do večera stihne všechny úkoly. Vyrovnanost a klid nejsou něco, co se obvykle odráží v obličeji matky. A starosti, věčná polochmura, činí obličej starším.

Ale zpátky k delfínům. Máme pro ně odjakživa slabost. Proslulý římský spisovatel Plinius v první encyklopedii světa (Naturalis Historia) zaznamenal příběh přátelství mezi chlapcem a delfínem. Jejich souznění vysvětloval přátelským vzezřením šedomodrého savce, který snad původně žil na souši a postupně se přesunul do moří.

Vědci teď chtějí rozluštit význam výrazů jelena, velblouda, divočáka či hrocha. A já, trubka, jsem při setkání s divočákem doposud zkoumala jen to, kde je nejbližší strom – místo abych se soustředila na výraz v tváři divokého kňoura.

Foto: Daniel Dočekal, ilustrace (DALL E 3)