Hřmotné plovoucí činžáky ověšené turisty lavírují mezi (ve srovnání s obrovskou výletní lodí) křehce vyhlížejícími paláci Benátek. Ani poplatky, ani snahy o regulaci nekonečného přílivu mas, nepomáhají. Lidi, všude jsou lidi. Miliardy a miliardy lidí.

Je skoro nemožné si představit okamžik, kdy na Zemi bylo lidí tak malounko, že je vlastně zázrak, že lidstvo vůbec přežilo. 

Ne, ani vaše praprababička ty doby nepamatuje. Před bratru devíti sty tisíci let nastalo sucho a doba ledová.  A podle nejnovější studie nepříznivé podmínky tehdy zredukovaly počet obyvatel na planetě na pouhých 1280 lidí (vtipné, jak to spočítali přesně) v produktivním věku.

Dnešních osm miliard je tu jenom díky těmto nejotužilejším, nejsilnějším, nejvytrvalejším a hodně plodným jedincům.

Mladí tuláci

Je zajímavé se zamyslet nad tím, kdo by k nim patřil, kdyby se v současnosti náš počet stejně nečekaně a brutálně smrsknul.

Kamarád Hugh je mariňák, který měl léta na starost bezpečnost Alžběty II (nesnášela let helikoptérou), a vyznamenal se jak v Iráku tak v Afghánistánu (revolverem donutil americké vojáky, aby přestali pálit rakety do lidí na tržnici v Bagdádu). Tenhle ostřílený a přitom třeskutě laskavý chlapík mi minulý týden řekl: “Jdu po ulici, pozoruju chodce a říkám si: Devět z deseti bych se nenamáhal zachránit.”

Když mi údivem poklesne čelist, protože Hugh má obvykle chování perfektního gentlemana, mariňák vysvětlí: “Většina lidí je dnes zdegenerovaná nesmyslným pohodlím. Dostatečně se ani nehejbají ani nemyslí.” Takhle zahodit život kvůli plnému břichu? 

Mnozí dnešní mladí to zjevně cítí podobně. Nechce se jim do tepla kanceláře, snaží se překonávat fyzické překážky. 

Jedna mladá dáma mě zaskočila tím, že raději žila půl roku bez vody a bez elektřiny, sbírala plody a vařila si na kamenech – jenom aby se vyhnula zaměstnání, z kterého by ji tížila duše a přistřihla by jí křídla. “No nazdar”, říkala jsem si, když mi přišla občas fotka, kterak se protlouká jak prvorepublikový tulák z filmu pro pamětníky. Ale možná na vyhledávání těžkostí (a jejich překonávání) něco je. 

Hugh má recht. Obklopili jsme se hračkami, které myslí a pracují za nás. Zpohodlněli jsme takovým způsobem, že nejsme způsobilí čelit napadení a už vůbec ne hrozbě zániku celého lidstva. 

S Elonem v bunkru

Hoši v Silicon valley nepředstavitelně zbohatli na tom, že nás ze skutečného světa vtáhli do virtuálního. Přitom jen co na to mají, začnou si na Havajských ostrovech nebo na Novém Zélandě kopat luxusní betonový bunkr. Ostatně, mají dobré povědomí o tom, jak jejich fantasticky úspěšné sociální sítě rozklížily vazby, které po tisíciletí spojovaly lidská společenství.

U toho mě napadá otázka: Stojí za to, aby lidstvo překonalo další hrozbu vyhynutí, když mezi tou hrstkou přeživších budou Musk, Zuckerberg, Altman a Bezos? Nebudu asi jediná, pro koho nebezpečí smrti bude vítanější, než případné přežití v postapokalyptické společnosti těchto narcistních jedinců.

Ale vážně, jaké lidi potřebujeme, abychom přežili ty nejbrutálnější zkoušky? Asi sotva občany, kteří se dožadují, že mají právo mít obydlí non stop vytopené na 23 stupňů (když pár tisíc kilometrů na východ od nás čelí stateční lidé náporu barbarů). A sotva nám pomůže mít jedince posedlé bezpečnostními předpisy. Risk, ochota vystavit se nebezpečí totiž geometricky vzrostou na ceně.

S kým do tmy

V socialismu nic moc nebylo – byli jsme proto nuceni pořád improvizovat. Těch kutilů, těch všeumělů! Po roce 89 jsme pro Zápaďáky byli ideální pracovní silou. Nejen kvalifikovanou, ale hlavně vyšlechtěnou kreativním podhoubím. Teď nevynalézáme, nešpekulujeme. Místo toho jediným kliknutím nakupujeme. Nedostává se nám překážek.

V případě moderní katastrofy – kdo by měl patřit do té jediné vesnice v počtu 1280 lidí?

Asi bychom do té skupiny nejradši nominovali svou rodinu a přátele a pak taky nějaké vitální, plodné mlaďochy. Ale asi taky někoho moudrého, jako je David Attenborough, někoho vtipného, aby se udržovala co nejlepší nálada. A ke spolupráci ochotné, přátelské a praktické povahy.

Dokážete si to představit? Široko daleko kromě vaší malé grupy vůbec nic. Jen divoká příroda a dravá zvěř. Neproniknutelná tma a děsivé zvuky. Vesnice odkázaná sama na sebe prodírat se ukrutnou skutečností.

Začala jsem si dělat osobní seznam lidí, s kterými bych si troufala bojovat o přežití. Doporučuji to vyzkoušet, je to zajímavé cvičení.

Foto: Daniel Dočekal, ilustrace (DALLE 3)