Dítě intuitivně vnímá, že havran je něco jiného, než bezstarostně poskakující černý kos. Peří havrana je magicky lesklé jak čerstvě rozlomený uhel, a cosi v pohybu ostražitého ptáka nás ponouká držet si odstup.

Ve starých pohádkách, v různých kulturách mají havrani po mnoho tisíciletí své výlučné místo. Přičítá se jim neobvyklá moudrost a výjimečné schopnosti. Například Egypťané věřili, že havrani jsou poslové mezi naším světem a tím nadpozemským.

Řeknou si to

Profesor John Marzluff, vědec při Universitě of Washington začal v roce 2006 s havrany experimentovat. Nasadil si na hlavu hrůzostrašnou masku a krátce uvěznil v síti sedm havranů, a než je znovu vypustil, opatřil každého identifikačním štítkem. V průběhu dalších let následně monitoroval, jak na něj “jeho” havrani reagují, když se objeví ve své odporné masce. Ptáci pokaždé začali protestovat, vydávat onen pověstný, agresívně výhružný křik (skoro Hitchcockovsky působivý obzvlášť když jdete samotní mezi poli a začíná se smrákat). Marzluff zjistil, že na něj zlověstně nekrákorá jenom těch jeho sedm oštítkovaných jedinců, ale daleko větší počet havranů.

Postupně objevil a doložil, že havrani, kteří v minulosti byli někdy svědkem nepravosti (nebo zabití) havrana si svou zlobu předávají podobně jako sicilská mafie – bratranci, rodiče – nenávist přeskakuje z generace na generaci. 

Nejenomže havrani agresi nezapomínají, oni si ji předávají i do druhého kolene. Přesto, že se havrani dožívají (v průměru sedmi) maximálně deseti let, jejich vztek pokračoval a dal se vypozorovat dalších sedmnáct roků.

Koukají na nás

Letos v londýnské čtvrti Dulwitch došlo k několika neobvyklým útokům ze strany havranů. V několika případech se bleskově snesli shůry na kolemjdoucí a nemilosrdně je klovali do hlavy. Devatenáctiletá baristka Ajax Murell byla v šoku, skončila celá zakrvavená. Od té doby si na havrany dává výjimečně dobrý pozor: “Jestli se ještě někdy ke mně přiblíží, dám mu ránu!”

Profesor Marzluff během svého experimentu prováděl zároveň skenování mozků černých ptáků. Zjistil, že na strach jejich mozek reaguje podobným způsobem jako ten lidský. Jejich negativní zkušenosti se v něm ukládají v podobě vzpomínek. Nejvíc vědce zaujalo do jaké míry havrani věnují pozornost lidskému chování, jak pozorně nás monitorují.

Není divu, že z havranů byli vedle Egypťané i staří Římané. Tito zajímaví ptáci dokážou nejenom používat nástroje – jsou dokonce schopni si je vyrobit: například z drátu háček, který jim pak umožní dostat se k potravě. A mají společné rituály jako například ten podobný našemu pohřbu – shromáždí se kolem mrtvého havrana a vydávají své zlověstné krákorání.

V Ezopově bajce havran háže do džberu kamínky tak dlouho, až se voda na dně zvedne natolik, že na ni dosáhne svým zobákem.

Jsou známy případy, kdy havrani snášejí ořechy na silnici, aby jim je auto rozlousklo. Teprve ale experiment ve Washingtonu ukázal, že kromě neobyčejné moudrosti jsou havrani schopni také zášti a touhy po odvetě, kterou předávají svým potomkům. Něco podobně silného a stejně prokazatelného jsme zatím viděli jenom v případě vendety vyhlášených mafiánských famílií.

V případě incidentu v Dulwichi, havrani – a jenom v době hnízdění – mimořádně agresívně napadají výlučně blondýny a holohlavé muže. Jejich nezvykle útočné chování může být důsledkem mordu – jednoho z nich. Místní obyvatelé jsou smíření s tím, že havraní touze po odplatě budou muset čelit ještě hodně dlouho. Dokud si o zločinu budou černí ptáci mezi sebou vyprávět… 

Foto: Daniel Dočekal, ilustrace (DALL E 3)