Je červen a už zase s košíkem v lese otáčíme v ruce bedlu a zkoumáme, jestli je opravdu bedla jedlá. Lesy, české lesy uvedl před lety Petr Kellner (bez váhání) jako hlavní důvod, proč tady zůstal žít, když se mohl s rodinou usadit kdekoliv na světě.

Organismus lesa je jeden z největších zázraků, pořád ještě plný tajemství, která jsme dosud nedokázali rozklíčovat. A houby skýtají potenciál, o kterém běžný houbař, nedočkavý první smaženice začínající houbové sezóny, nemá ani zdání.

V laboratoři (Univerzity West of England) profesor Andrew Adamatzky s houbami experimentuje. Zasouvá do nich elektrody a pak monitoruje jejich aktivitu pod vlivem různých stimulantů (etanol, hormony, laser). Činí tak pomalu – houby potřebují klidný přístup – a rozdílná data shromažďuje pro Fungar. Jedná se o projekt, na němž spolupracuje s experty z Itálie, Dánska a Holandska.

Kdopak to mluví

“Jedná se o první kroky k rozlousknutí tajemné řeči hub,” vysvětluje profesor Adamatzky. A až se to podaří, tvrdí, že si z hub budeme moct postavit i dům.

A nadšeně popisuje prostor, v němž by podlaha a stěny vznikly z odumřelého podhoubí, které ale neslouží jen jako organické stavivo, ale nádavkem z něco raší čerstvé houby. Slyšeli jste někdy lepší definici českého snu?! (A zjevně i italského, dánského…). 

A kromě toho, že by bylo skvělé mít indoor houby po ruce a (některé z nich) kdykoliv moci zdlábnout, tyto houby budou mít navíc schopnost regulovat světlo, vlhkost prostředí, teplotu…

Konečně něco, co zní jako zázračný posun – hodný našeho milénia!

“Houby mají schopnost varovat nás o přítomnosti nebezpečných chemikálií v půdě, ve vzduchu a ve vodě,” říká Adamatzky.

Ale kouzlo pokračuje: houby by mohly zachytit fyziologické změny v našem těle, případné jeho nemoci a selhání. Profesor Adamatzky dokonce spekuluje o tom, že by nás mohly navést, jak se těmto negativním změnám bránit: “Podhoubí zná moudrost nesmrtelnosti. Má tedy nárok nám (smrtelníkům) radit.”

Svět pod nohama

Houby, kterými si vylepšujeme léto, jsou jen viditelnou částí masívního organismu. To nejdůležitější se děje pod zemí, jsou to nekonečná vlákna, která se rozprostírají do mnoha stran – hledají výživu.

Předchůdci dnešních hub se objevili před 400 milióny let, vetřeli se do prohlubin skal, a ty rozmělnili na enzymy. Proto existuje půda. (A s ní život na zemi). Některé podhoubí se rozprostírá do kilometrových vzdáleností. Jejich vlákniny předávají biologické vzkazy, které přijímají rostliny i zvěř.

Existuje druh podhoubí, co poskytuje stromům uhlík, jiné dokáže ovládnout nervový systém lesních mravenců a pak je vmanipulovat do míst, kde jsou zranitelní; zneškodní je a propracují se k živinám v jejich hlavě. Kam se na podhoubí hrabe Hitchcock!

Zvláštní je, že zatímco v Evropě je houba často spojená s nebezpečím nebo zlem, asijští básníci je radostně oslavují už po staletí.

Houbová raketa

V novodobé historii přišly do módy v šedesátých letech.

Obzvláště halucinogenní houbičky nadchly stovky vědců i amatérů. Teprve ale v poslední dekádě se vědci k výzkumu hub vrátili s nebývalou intenzitou; a nejde jenom o biology. 

Například britská firma specializující se na mentální zdraví investovala šedesát milionů liber do výzkumu antidepresiv vyrobených právě z hub. 

NASA s nimi experimentuje coby s případným materiálem k výrobě lehkých (a tedy palivově mnohem nenáročnějších) kosmických lodí. Firmy Ikea a Dell se snaží nahradit polystyrenové balení “houbovým”. A už teď známe nejméně padesát druhů houbiček, které mají schopnost rozložit plastický odpad.

Houby a jejich podhoubí jsou další ilustrací toho, že člověk vskutku není středem Vesmíru. Respekt obdivuhodným houbičkám, respekt!

Nešlap, nelámej, člověče – ohleduplně sbírej a žasni v tichu lesa nad tím pravěkým zázrakem, nad houbou a jejím podhoubím.

Foto: Daniel Dočekal, ilustrace (DALL E 3)