Polský televizní (a propagandistický) seriál Čtyři z tanku a pes měl za socialismu mimořádný úspěch ve všech satelitních státech. Idealizoval sice vztahy mezi Poláky a Rusy, ale měl dobře napsané postavy a především – hlavní hrdinou byl chytrý, statečný vlčák zvaný Šarik, v překladu “kulička”. 

Bojoví psi (alespoň tedy v Anglii) dostávají dokonce medaile za statečnost. Jedná se o zvířecí obdobu Viktoriina kříže – nejvyššího možného vojenského vyznamenání. 

Přitom jednou z prvních recipientek významného řádu v roce 1943 nebyl ani pes, ale holubice. Angličtí letci měli za války na palubě speciálně vytrénované holuby, kteří se v případě sestřelení letadla vrátili na leteckou základnu. Dinkie přiletěla dočista vyčerpaná, peří zplihlé olejem. Inženýři v Dundee do svých výpočtů zahrnuli sílu větru a zpomalení způsobené zplihlým peřím a pak vypočítali přibližné místo, kam nejspíš mohli jejich kolegové – vracející se z mise v Norsku – dopadnout. Piloty se skutečně podařilo najít a zachránit. 

Černí jsou líní

Psi v britské armádě mají vlastní obdobu Sandhurst (slavné vojenské školy pro důstojníky), a to elitní tréninkové centrum pro vlčáky, labradory, špringeršpaněly a pro belgické ovčáky. Vyskytují se ve všech barvách – s výjimkou čokoládových labradorů, ty vojenští psovodi nemají v lásce, protože jsou údajně líní. 

Někteří psi se specializují na vyhledávání bomb a zbraní, jiní jsou zbraně sami o sobě (před těmito zásadně neutíkat, ale překonat hruzů a stát a tvářit se jakoby nic). 

Obvyklý den armádního psa začíná posloucháním klasické hudby a zpráv, aby se čtyřnozí zachránci zklidnili (jenom pes se dnes může zklidnit posloucháním zpráv). Bez toho se s nimi prý ráno nemá začít pracovat. 

Britští psí “vojáci” nedávno obdrželi výbavu v hodnotě tří milionů liber, která obnáší “oblečení” pěti set psů na pět let. Jedná se o řemeny, které umožňují vojákům vést cvičené psy, tlumiče, které chrání sluch psa, aby se mohl přepravovat helikoptérou a vojenskými letouny. A k jejich vojenské “uniformě” rovněž patří speciální černé botky, aby se jim tlapy neporanily např. o rozbité sklo a šrapnel. 

S kamarádem do penze

V tuto chvíli se v 1.vojenském pracovním psím regimentu připravuje 109 štěňat. Každý den procházejí pod galerií s portréty jejich vynikajících (medailí oceněných) hrdinských předchůdců. 

Psi slouží v britské armádě přes sto let. Jejich pouto je někdy tak silné, že pes nepřežije smrt svého instruktora. Když šestadvacetiletého Liama Taskera v Afghánistánu na hlídce sestřelil snajper, jeho špringeršpaněl se vrátil na základnu, kde pak okamžitě a z nevysvětlitelných důvodů zdechnul. “Nikdo mě nepřesvědčí, že mu Liamova smrt nezlomila srdce,” řekla Times korporálova matka; Liama a jeho oddaného Theo pohřbili společně. 

Když vojáci opouštějí aktivní službu, můžou si svého bojového kamaráda vzít s sebou. Prvně ale psi musejí projít ještě jedním výcvikem: naučit se sedět na pohovce, v klidu sledovat televizi – prostě si musejí osvojit chování obyčejného/nudného civilního čokla. 

A pro všechny majitele labradorů mají vojenští instruktoři radu: tajemství disciplíny labradora leží v jeho žaludku – nikdy se nesmí krmit od stolu. 

Foto: Daniel Dočekal, ilustrace (DALL E 3)