Divní lidé mají divné koníčky. Tím mým je už sedmiletá (marná) snaha nachytat jednoho šikovného chlapíka na švestkách. Jmenuje se Jan Stanzel a po celé věky (tedy aspoň z pohledu časopiseckého businessu) vede časopis Zahrádkář.

Malá odbočka: rok 2024 se do historie zapíše tím, že na nejdůležitější místa ve vládě demokratické supervelmoci budou jmenováni lidé proto, že drželi basu a podlézali (geniálnímu) kriminálníkovi. A v tomto roce, který do Vesmíru svítí lidskou blbostí a nenažraností – je na modré planetě jeden soudný a inteligentní koutek, do kterého se dá zalézt, těšit se lidskou dovedností, ověřenými a praktickými informacemi. Kdyby se tak daly koupit akcie časopisu Zahrádkář!

Schválně – slyšeli jste někdy o zázraku zvaném Líčidlo jedlé?

Odborník na všechno, co roste a co se dá jíst (Ivan Dvořák) neúnavně představuje užitečné rostliny, kterými se obklopujeme, protože ladí oku, ale nemáme tušení, že ještě v minulém století běžně měly v domácnostech praktické využití.

Líčidlo aneb Phytolacca esculenta dorůstá v pohledný až dvoumetrový keř, který by slušel i třeba čarokrásné zahradě vily San Michele na ostrově Capri.

Přitom tady je běžný, doma si z jeho oválných listů můžete udělat špenát (nasekají se a nechají projít varem). Musejí se sice extra propláchnout, aby jste je zbavili saponinů, ale pořád rychlejší než sednout do auta a jet do Lidlu, když zapomenete špenát.

Není skalka jako skalka

Ale není to jenom objevování spojené s rostlinami, co mě táhne k Zahrádkáři. Tady se taky totiž dostávám do té nejlepší společnosti. Vojtěcha Holubce ocenila svou prestižní cenou Alpine Garden Society (pohár tak velký a blýskavý, že by vynikl i vedle wimbledonské salátové mísy). Sedmdesátník, který stál v čele genové banky rostlin a je národním koordinátorem genetických zdrojů se skalkami zabývá od čtrnácti let. Jezdí po světě, zmapoval pro mezinárodní čtenáře rostliny Kavkazu a u sebe v Suchodole vytvořil neuvěřitelnou zahradu, v níž na skalkách pěstuje vzácné úlovky z několika kontinentů.

“Je velmi snadné i krásnou skalku zkazit absencí citu pro horninu”, říká. Myslela jsem, že už jsem četla všechno, ale spojení “citu” a “horniny” prozrazuje nejenom na slovo vzatého odborníka, ale i člověka, který má za sebou spoustu dobrodružství. A my můžeme k němu vstoupit a obdivovat vzácnosti jako dvacet let staré drobné tvrdé “polštářky” z Íránu (Gypsophila aretioides) a dozvědět se, že k vlastním pokusům musíme vždycky vybírat kameny a štěrk stejného druhu. A taky, že otcovy staré knihy o zakládání skalek jsou k ničemu. Jak se oteplilo, dnes rostliny potřebují chladné spáry (vrstvené kameny), aby nevyschly.

A pak jako balzám na duši mě hřeje vědomí, že všechno, co se v republice vypěstovalo (od pšenice až po okrasné květiny) se vysušené ukládá do komor o teplotě -18C. Tam vydrží až čtyřicet let, a v kryobance, v tekutém dusíku to vydrží i sto let. A duplikáty se pak přechovávají v globálním úložišti semen v permafrostu na Špicberkách.

Kdo chce kam…

Česká jelita, chci říct elita – přivedla na buben jednu z mála paměti hodných institucí, které tato země měla. Nechala zajít Čapkovy Lidové noviny. Spisovatel, jeden z necitlivějších a zároveň nejmodernějších pozorovatelů své doby, by bral za vděk Stanzelovým Zahrádkářem. Hlas rozumu a dobrých rad – může být lepší dárek pod stromeček? 

Foto: Daniel Dočekal, ilustrace (DALL E 3)