Pro Václava Vydru jsou psi a koně parťáci, bez nichž si život už nedokáže představit. Se svojí ženou Janou žije nedaleko slapské přehrady, mají tři psy, kocoura a čtyři koně a na blízkém statku se herec spolu s dalšími stará o více než dvacet koní.

Kdy jste si pořídil prvního psa a prvního koně?

V patnácti letech mi moje maminka (herečka Dana Medřická – pozn. aut.) nechtěla dovolit motorku, ale svolila alespoň k tomu, abych si pořídil psa, boxera Bonyho. Tím to všechno začalo. Prvního koně jsme si pak s Janou pořídili, když mi bylo 42 let. Statek v Malčanech, kde zároveň funguje Institut celostní péče o koně, máme 15 let.

Co představuje celostní péče o koně?

V přírodě, ve svém přirozeném prostředí, se koně přesouvali na velké vzdálenosti a kopyta byla v rovnováze mezi obrušováním a dorůstáním. Pro koně je nejdůležitější, aby měli den za dnem pravidelný pohyb, a právě to je kámen úrazu domestikovaných koní. Když se narodí hříbě, postaví se na nohy a hned může jít kamkoliv, ale zůstane-li stát v boxu, kopyto se začne deformovat. A deformuje se i dospělým koním. Kdysi dávno se lidé mohli přesouvat na velké vzdálenosti jen díky koním, a koně tak žili přirozeným způsobem.

Jakmile se však lidé usadili a koně začali „bydlet“ ve stájích, chlívech a pohyb měli jen nárazový, nastaly problémy s kopyty. A někdy ve středověku někoho napadlo, že když se na kopyto přitluče železo – podkova –, vyřeší se to. Jenže právě od té doby se datují písemné zmínky o problémech pohybového ústrojí koní a jejich kopyt. S podkovou rohovina roste míň, ale kopyto se také hůře prokrvuje a nervová zakončení ztrácejí citlivost. Podkova v podstatě působí jako lokální anestezie. Když moji koně začali mít problémy s kopyty, začal jsem se o to intenzivně zajímat. Koním jsem umožnil venkovní ustájení, podkovy jsme sundali a kopyta našich koní od té doby upravujeme ručně sami a vzděláváme v tom i další. Je to dřina, ale koně si tu péči zaslouží.

Koně tedy mají být co nejvíce na pastvinách?

Pastviny jsou v podstatě kultivované louky, které jsou pro psychiku koně dobré, ale koně potřebují i tvrdý povrch simulující step. Systém aktivních stájí u nás na statku, kde funguje Institut celostní péče o koně, je motivuje k pohybu na připraveném různorodém povrchu ve stáji i v okolí. Koně u nás také nejsou ustájení v jednotlivých boxech, ale společně.

Koně ve volnosti žijí v rodinách a v matriarchátu, kde vůdčím elementem stádečka je klisna neboli kobyla. Hřebec je oplodňovatel a ochránce. Každé stádo se skládá z jednotlivých rodin – z vůdčí klisny, hřebce a pak třeba z dalších dvou až tří klisniček podle toho, na kolik si hřebec troufá, a samozřejmě z hříbat, která se rodí rok co rok. Jak dospívají, hledají si pak svoje stádo a novou rodinu.

Člověk byl také stvořen k pohybu, a když sedí v kanceláři, i on začne být nemocný…

To je jeho volba, ale koně by si to sami nikdy nezvolili. Než si člověk pořídí koně, měl by mít touhu nejen na něm jezdit, ale také mu porozumět, vlastně s ním žít. Koně vnímají, cítí, jsou inteligentní, i když jinak než my, a mají velmi vyvinuté instinkty. Člověk se je musí naučit vnímat a pak si mohou vzájemně porozumět. Když na ně mluvím, vím, že i díky tónu hlasu přesně vědí, co se děje. Koně na sebe také často přejímají problémy lidí, a proto by ti, kteří s nimi chtějí být, měli být vyrovnaní.

Z mojí původní koňské rodiny mám už jen vnučku a vždycky, když někdo z nich odcházel, to pro mě bylo velmi bolestivé. Jeden kůň mi umřel sám v náručí, další jsem musel nechat uspat, a přitom jsem je samozřejmě také držel v náručí. Mám s nimi ale i spoustu krásných zážitků, třeba v létě, kdy spolu chodíme plavat do slapské přehrady. Také nezapomenu na to, jak jsme se před lety s mojí první kobylkou vraceli z výletu. Byla temná noc a já z ní slezl, aby mě v lese nesrazila větev, ale zabloudil jsem a nemohl najít cestu. A ona do mě najednou začala strkat hlavou a na cestu mě dostrkala. Bylo to od ní hezké. Mohla jít domů sama, ale vzala mě s sebou.

A co vaši psi?

Snažím se, aby se mnou žili, takže se mnou chodí všude, třeba i do divadla. Psi mohou přijmout moje prostředí, ale koně potřebují to svoje. Pejsky mám teď doma tři. Naše fenka Buffy a pes Trip jsou kříženci z útulku a třetí pes je štěně od Tripa, které si pořídil se sousedovic bernskou salašnicí.

Nikdy nezapomenu na to, jak mi Bad, kříženec boxera s labradorem, kterého jsem měl předtím, roztrhal sedačku v autě. Byl podzim, čas parforsních honů, já sedl na koně a nechal Bada asi tři hodiny i s Buffinkou ve velkém autě s pootevřenými okny. Ač nebyl připoutaný, překousal bezpečnostní pás a pak se pustil do sedačky i do dveří. Z čalounění toho moc nezbylo. Potom se vysoukal ven z okýnka. Když jsem se vrátil, auto bylo zničené a pes nikde, zatímco Buffy seděla spořádaně v kufru. Když jsem Bada našel, hrozně jsem mu vynadal a vytahal ho za kůži za ušima, aby si to pamatoval. No a Tripův syn Maxík mi zase zničil asi šestery boty. To se prostě stává.

Také jsem svoje psy odnaučoval honit kočky a dělal jsem to tak, že jsem dům rozdělil na dvě části – v jedné bydlel kocour a v druhé psi. Venku kočka uteče, ale i tak z nich za čas byli kamarádi a kocour se s námi chodil i venčit.

Co by podle vás dnes nejvíce pomohlo přírodě jako celku?

Ohleduplnost. Jako lidé jsme na Zemi krátce a nemáme přirozeného predátora kromě sebe samých. Chceme pro sebe co největší blahobyt, jenže ten se musí někde vzít. To je důvod, proč se nerozvíjíme takzvaně udržitelně, a proto jsem k dalšímu vývoji lidstva dost skeptický. Máme velký potenciál se zničit, protože nikdy nemáme dost. Zvířata si z přírody vždycky vezmou jen to, co právě potřebují, nechtějí mít každý den víc ani nemají strach, zda zítra budou na stejně šťavnaté pastvině jako dnes. Lidé jsou ale jako rybářova žena z pohádky. Chtějí pořád víc, až jim nakonec zase zbydou jen ty děravé necky.

Foto: Václav Vydra