Prkénko poznamenané tisíci řezy, stokrát broušený nůž, těžký hmoždíř nebo velký kameninový hrneček po praprababičce mého táty, který mám zrovna na stole, když píšu tyto řádky. Některé kuchyňské předměty přežijí několik generací, někdy i staletí. Co z našich dnešních nákupů do kuchyně bude mít podobně dlouhý život?

Tak třeba prkénko tedy fakt nepatří k věcem, o kterých dlouze přemýšlíme. Vytáhneme ho, nakrájíme cibuli, umyjeme a basta. Pod brdskými lesy se ale kolem „prkýnka“ rozběhl příběh vtipně znějící značky UBRD, ktero

u založili Jiří Krůta a Vojtěch Hrach. Ve spolupráci s designérem Petrem Novaguem začali vytvářet dřevěné kuchyňské pomůcky. U prkénka Vlajka například výřezy pomáhají přesunout nakrájené suroviny do nádoby a zkosené hrany usnadňují zvednutí prkénka z pracovní desky, což je pozoruhodně praktické. UBRD nabádá zákazníky k renovaci a údržbě – tak prostého předmětu! Není to jen marketing? Kdepak, počítá se s tím, že výrobek bude používáním měnit podobu a za čas bude potřebovat obnovit – a to pouze nátěrem z přírodního oleje, který vrátí zpět původní lesk. Prkénko bude pěkně stárnout a budeme ho mít čím dál radši.

Hlubší vztah k běžným předmětům rozvíjí přístup, který dostal název slow design. „Slow“ si spojujeme s módou nebo jídlem a teď i kuchyní. Jak byla věc vyrobena? Jak bude stárnout? Budeme ji chtít používat, i když už nebude vypadat jako v obchodě?

Designéři Carolyn Strauss a Alastair Fuad-Luke formulovali šest principů slow designu: Reveal, Expand, Reflect, Engage, Participate a Evolve. Ve zkratce to znamená, že vedle materiálů a výroby sledují třeba i zkušenost člověka s danou věcí. Zajímá je, jak výrobky ovlivňují naše návyky a jak vztah k nim může pro nás znamenat vlastně mnohem víc než jen běžné užívání.

Dívám se na hrnek po mé praprapra… Nemá ještě ani značku výrobce. Představuju si dávného hrnčíře a svou předkyni, která si ten malovaný hrnek (krajáč) koupila na trhu ještě někdy koncem 18. století. A my ho doma dnes používáme každý den. Kolik takových předmětů v naší rodině ještě zbylo? Asi pár knih (ty ale do ruky fakt tak často nevezmeme) a taky mosazný hmoždíř, jehož fotku jsme porovnáním s kousky na starožitnických webech datovali na přelom 19. a 20. století.

Troška péče

Mosazný hmoždíř nebo porcelánové nádobí mohou přežít staletí, ale co dřevo? Reaguje na vodu a změny teplot. Zmíněný UBRD ve svém návodu doporučuje vynechat myčku, nenechávat výrobek dlouho ve vodě ani na mokré utěrce a po očištění ho nechat vyschnout. Je fakt, že taková péče zabere čas. Člověk na to prkénko musí trochu myslet. Občas si ho prohlédnout, ošetřit a nechat odpočinout. Taková kuchyňská meditace…

Brousíme!

„Nůžky, nože brousím!“ To volání kdysi patřilo k ulicím měst a vesnic. Potulní brusiči přicházeli se svou bruskou, někdy převáženou na trakaři a poháněnou šlapáním, a vraceli ostří nožům a nůžkám. Údržba přišla až před dům. Věci se nevyhazovaly.

Výrobci lepších nožů i dnes doporučují ruční mytí a okamžité osušení. Při nákupu nože přitom stojí za pozornost i otázky: Bude se dobře udržovat? Dá se případně opravit rukojeť, když bude ostří ubývat broušením? Víme, komu nůž svěřit na broušení?

Nebo snad broušení zvládneme sami? Broušení nožů se dá trénovat i podle videí na YouTube. Jen to chce docela dost trpělivosti, broušení kuchyňského nože zabere začátečníkovi 20 minut a výsledek není zaručen. Tak po nabroušení deseti nožů dostane ruka správný cit.

Litinové dědictví

Litinový hrnec nebo pánev mohou být přesvědčivou ukázkou slow designu. Jsou těžké, vyžadují trochu péče a při pravidelné údržbě je možné používat nádobí po generace. Litině dnes nahrává i debata o nepřilnavých površích a teflonu, ze kterého se uvolňují do vody chemikálie.

Talíře a příběhy

Porcelán a kamenina se zachovávají tak dlouho, že jejich střepy patří k běžným archeologickým nálezům a pomáhají poznávat život dávných lidí. Celá nádoba je křehká, její materiál ale může přežít tisíciletí.

U talíře po prababičce proto o jeho osudu často rozhodne spíš nešťastný pád než samotné stáří. Podobně mohou dlouho sloužit kovové příbory, pokud jsou v dobrém stavu a udržujeme je. Zvlášť obyčejná lžíce: není na ní moc, co by se mohlo pokazit.

A co takhle skleničky, které se dřív vystavovaly v domácích vitrínkách – pamatujete? – patří k rodinným oslavám. Hmoždíř má své místo v kuchyni často, i když už ho nikdo nepoužívá, jako pěkná dekorace, ale přitom, když ho zkusíte, třeba na drcení šípků, je perfektně funkční.

Co už doma máme

Slow design v kuchyni obvykle máme, aniž o tom přemýšlíme – stačí si pořádně prohlédnout kuchyňské skříňky. Co používáme dvacet let? Co by ještě sloužilo, kdyby se nabrousilo, dotáhlo nebo opravilo? A co jsme odložili jen proto, že přišlo něco novějšího?

U nás doma v kuchyni jsou jako doma talíře s nápisem Made in Czechoslovakia nebo příbory s vyrytým emblémem Z J. To nejsou iniciály mého předka, ale zkratka „závodní jídelna“. Bůhví, jak se k nám do šuplíku dostaly.

Foto: Daniel Dočekal, ilustrace (Midjourney), Archiv UBRD