Nikola Gavendová založila v Praze farmu, ve které dostávají šanci na druhý život slepice vyřazené z velkých drůbežáren. Protože už nesnášely dvě vejce denně, putovaly by na jatka. Nikola je vykupuje a ubytovává v kurníku s výběhem a čerstvou trávou. Jejich vajíčka rozváží po Praze elektromobilem a dětem ze školek ukazuje, že hospodářské zvíře není stroj na potraviny. Drobných chovatelů drůbeže v Česku přibývá i díky stále příznivější legislativě.

Na pláních v pražských Modřanech, doslova na dohled od panelákové zástavby, se rozprostírá nevšední hospodářství. Farmaří zde Nikola Gavendová, šestadvacetiletá modelka, atletická závodnice, ale především zachránkyně slepic z velkochovů. Pochází z vesnice na severní Moravě a už když jí bylo dvanáct let, pořídila si slepice, aby si prodejem jejich vajíček vydělala na sladkosti. Tenhle nápad se jí udržel v podvědomí, a když se v roce 2020 přestěhovala kvůli škole do Prahy, pronajala si v modřanské zahrádkářské kolonii svažitý, oplocený kus louky. Studium ekologického zemědělství na ČZU letos úspěšně ukončila inženýrským titulem, ovšem farmu Vejce z kurníku rozvíjí dál. Funguje jako domov pro slepice, které velké drůbežářské závody vyřadily a směřovaly by na jatka. Gavendová je vykoupí a přinese je sem, do oploceného výběhu, kde se mohou pást, hrabat a popelit se.

Slepice jsou citlivé na délku dne – v zimě, kdy je kratší den, snášejí jen zhruba jedno vejce denně a v létě snůška roste. Velkochovy jim proto uměle svítí, aby jim den prodloužily, a tedy zvýšily i množství snesených vajec. „Po prvním roce už je slepice pro velkochov nevýdělečná. Vaječný průmysl ji tak vyždímá, že už nesnáší tolik a nevyplatí se,“ vysvětluje Gavendová.

Na drůbežářské farmy pravidelně volá a i několikrát ročně, nejvíce na jaře a na podzim, kdy se obměňují chovy, vyřazené kusy vykupuje za 50 či 100 korun. Jelikož se v halách či klecích slepice nemohou moc pohybovat, mají potlačené základní projevy a ani se nesnaží vejce vysedět. „Jsou to skutečně jen stroje na vajíčka. Když je vykoupíme a dostanou se sem, trvá měsíc až dva, než se zregenerují. Většinou přijdou úplně holé, bez peří, a nějakou dobu zde vůbec nesnášejí,“ popisuje Gavendová. Po dvou měsících se oklepou, opeří a snášejí jednou denně či jednou za dva dny. „Ale to já neřeším. Jsem ráda, že tu mají výběh, nazobou se trávy, hrabou, popelí se a přirozeně se projevují,“ říká Gavendová. Z velkochovu totiž neznají trávu ani denní světlo a chvíli trvá, než se začnou chovat jako slepice.

Ovce, pes a tiny house

Na své farmě má Gavendová dva kurníky s oploceným výběhem pro svých aktuálních 160 slepic. Jelikož jsou dost aktivní a trávu pod sebou rychle spasou a vyhrabou, musí jim výběhy pravidelně přesouvat. Kromě slepic tu má také stádo ovcí – prý místo sekačky – a border kolii, kterou cvičí, aby uměla ovce sehnat dohromady. Jako zázemí pro celou farmu slouží dřevěný tiny house, topí se v něm dřevem, svítí elektřinou ze solárních panelů a je energeticky nezávislý. Vajíčka Gavendová prodává a rozváží je po Praze elektromobilem. Cena za jedno činí 12 korun, dovážka je v ceně, ale minimální objednávka musí být alespoň 60 kusů. Zájem o vejce je velký, zákazníci na ně většinou čekají i několik dní. Farma zatím uživí sama sebe, nikoli však majitelku. Proto si vysoká brunetka příležitostně přivydělává modelingem.

Modřanská farma si rychle získává popularitu, jezdí sem firmy na teambuildingy a jak Nikola říká, v poslední době sem stále častěji chodí i školky, za což je ráda, protože chce také šířit osvětu o tématu zvířecího wellbeingu. „Baví mě zájem dětí o zvířata, posbírají si tu vajíčka, prohlédnou si kurníky a vidí, že potraviny se neobjeví jen tak v regále, ale opravdu pocházejí od zvířat,“ podotýká Gavendová. A s farmou má i plány do budoucna. V horní části louky chce vybudovat komunitní zahradu pro lidi z nedalekého sídliště, aby měli možnost vypěstovat si vlastní zeleninu. Chce rozšířit i počet slepic, tedy začít jich vykupovat ještě více a otevřít pro ně třetí kurník.

Jak Nikola říká, občas se stává, že ji lidé na sociálních sítích nařknou z toho, že vykupováním slepic vlastně velkochovy podporuje. Ale nad tím jen kroutí hlavou. „Pro velké drůbežářské podniky vůbec není výhodné vyřazenou slepici za 50 korun prodávat. Musí se totiž lidem, kteří si pro ně přijdou, věnovat, vyřídit administrativu s prodejem spojenou, a to všechno pro pár drobných. To se jim nevyplatí, je pro ně mnohem výhodnější prostě slepice poslat na jatka,“ vysvětluje Gavendová.

I proto nové členky kurníku získává složitě, musí hodně telefonovat a vložit do jejich shánění velké úsilí – ve Středočeském kraji totiž velkochovy slepice prodávat spíše nechtějí. „Naprosté většině lidí se ale náš projekt líbí. Je na každém, jaké potraviny chce konzumovat. Současný stav, kdy člověk kupuje sice mnohdy levnější, avšak z rozpočtu dotovanou, a navíc méně kvalitní potravinu ze zvířete, které nikdy nevidělo světlo, je podle mě stav, v němž prohrávají všichni zúčastnění,“ míní Gavendová.

Od šťastných slepic

Podle dat Asociace soukromého zemědělství (ASZ) o vejce od sedláků roste v posledních letech zájem. I proto se zvyšuje počet menších chovatelů drůbeže včetně chovatelů nosnic. „V praxi už jde o tisíce členů Asociace, kteří vejce v rámci prodejů ze dvora prodávají nebo jimi zásobují místní prodejny potravin. Platí také, že chov drůbeže je standardní součástí rodinných farem, které podnikají, ať už od jednotek zvířat po desítky tisíc kusů,“ říká předseda ASZ Jaroslav Šebek. Dodává, že produkce vajec na klasických farmách je součástí diverzifikace zemědělského podnikání a také ekologizace zemědělství. „Řada sedláků si proto pořizuje mobilní kurníky využívané právě při chovu drůbeže s volným výběhem,“ zmiňuje Šebek.

ASZ, která sdružuje menší farmáře, často s ekologickým přístupem k hospodaření, se nyní snaží o rozšíření podmínek přímého prodeje zemědělských komodit a potravin, což se podařilo v novele veterinárního zákona. „Díky tomu je možné od loňského roku prodávat ze dvora od jednoho chovatele konečnému spotřebiteli až 6 000 vajec měsíčně. Vyhláška také prodloužila lhůtu pro dodání vajec konečnému spotřebiteli z původních 21 na 28 dní. Obě tyto změny drobným chovatelům drůbeže pomohly k nárůstu prodejů i produkce selských vajec,“ zmiňuje Šebek.

Zákaz chovu v klecích

Slepičí welfare by měl v Česku podpořit také blížící se zákaz chovu v klecích, který má začít platit od roku 2027. Jak vzkázalo ministerstvo zemědělství, k 1. lednu 2026 bylo přestavěno přibližně 60 % chovů nosnic, přičemž zhruba 40 % nosnic dosud žije v klecích. Z celkových 5,8 milionu nosnic v komerčních chovech se tak v klecích chová ještě asi 2,5 milionu slepic. „Nejvíce zastoupenými alternativními systémy ustájení jsou chovy na podestýlce a voliérové chovy,“ říká mluvčí ministerstva Vojtěch Bílý. Dokončování zbývajících kapacit bude pokračovat přibližně do poloviny roku 2028. Bude nezbytné přestavět ještě přibližně 1 milion ustájovacích míst. Podle Nikoly Gavendové však ani slepice v halách nemají ideální podmínky pro život, protože i tam žijí pod umělým světlem a také se často zraňují v bojích mezi sebou.

Farma Nikoly Gavendové žádné dotace nečerpá, ovšem malí soukromí, často také ekologičtí chovatelé drůbeže, mohou čerpat a reálně také získávají stejné podpory jako velcí chovatelé, zejména prostřednictvím národních dotací, například v rámci dotačního programu Zlepšení životních podmínek v chovu drůbeže, ale i dalších dotačních titulů. Ekologicky hospodařící zemědělce, včetně chovatelů slepic, podporuje také Evropská unie v několika dotačních programech.

Foto: Nikola Gavendová