Na jihu Španělska, v regionu Murcia, leží Mar Menor – laguna napojená na Středozemní moře, která bývala velkou turistickou atrakcí. Dnes se o ní mluví jako o „zelené polévce“. Voda je kalná, zarostlá řasami, ryb ubývá a z někdejšího klenotu je mrtvé moře. Přitom zákonodárci ve Španělsku ohrožené laguně přiznali v roce 2022 práva jako má člověk, což byl první takový pokus o ochranu životního prostředí v Evropě. 

Příběh Mar Menor je ukázkou toho, co se stane, když hnojiva z polí „hnojí“ i vodu – když se živiny ve velkém dostanou do moře, začnou prospívat řasám místo života, který tam patří. Výsledkem je voda, která se dusí.

Když jsem přijela na jih Španělska podívat se na Mar Menor, vypadalo klidně, téměř nedotčeně. Na první pohled nešlo poznat, že pod hladinou se odehrává bitva o přežití. V roce 2016 se o Mar Menor začalo psát jako o „zelené polévce“. Voda, která z okolního intenzivního zemědělství stékala do laguny, byla natolik zatížená dusíkem a fosforem z hnojiv, že vytvořila ideální prostředí pro masivní růst řas. Ty pak omezují přístup světla a postupně dusí ostatní formy života. Z někdejších písčitých pláží se místy stalo pohřebiště ryb. Problém, který se vlekl desítky let, stát ani místní byznys neuměly – nebo nechtěly – řešit.

Pedro Luengo, mluvčí skupiny Ekologové v akci, která ve Španělsku působí už od 90. let, v rozhovoru pro Ecoistu říká: „Problém spočívá v nadměrném používání hnojiv na polích v okolí laguny. Nadbytečné živiny z půdy se splachují deštěm a zavlažováním do Mar Menor, přemnoží se řasy a ekosystém se začne hroutit.“

Ďábel je v detailu

Ve hře jsou i plány na vybudování mokřadů v okolí laguny, které by vodu přirozeně filtrovaly dřív, než doteče do moře. Jenže tempo španělské vlády je podle kritiků hlemýždí.

Ani nedávné vítězství u soudu se neukázalo jako dostatečné. „Po letech tlaku se nám konečně podařilo dotlačit ministerstvo životního prostředí k tomu, aby vydalo pravidla pro šetrnější zemědělské hospodaření. Jedním z požadavků bylo třeba to, aby se plodiny vysazovaly po vrstevnicích, tedy tak, aby voda na polích zůstávala co nejdéle a neodtékala při dešti přímo směrem k laguně. To by pomohlo omezit splach živin do Mar Menor. Jenže když jsme si pak přečetli finální znění vyhlášky, ukázalo se, že tato povinnost platí jen za velmi omezených podmínek. Prakticky se vztahuje jen na některé typy sklonu terénu, přestože voda odtéká i z téměř rovných ploch.

Takže pravidlo, které mělo problém řešit, je ve výsledku nastavené tak úzce, že často nedává smysl,“ říká Pedro Luengo. „Stát ze zemědělství hodně profituje, takže nechce farmářům ukládat příliš náročná a drahá opatření. Znám i farmáře, kteří by změny uvítali, ale jsou pod tlakem velkých korporací a sami toho moc nezmůžou.“

Farmáři mají přednost

Dusík a fosfor jsou pro zemědělství cenné živiny. Jakmile se ale ve velkém dostanou do laguny, rybníka nebo moře, začnou fungovat jinak: místo plodin „krmí“ řasy a sinice. Voda pak zarůstá, ubývá v ní kyslík a ekosystém se může začít hroutit. To, co pomáhá na poli, se ve vodě stává jedem. A nejde zdaleka jen o Španělsko. Přemíra živin ze zemědělství pomáhá vytvářet takzvané mrtvé zóny v pobřežních vodách, kde je tak málo kyslíku, že tam většina života nepřežije.

Španělsko je největším producentem čerstvého ovoce a zeleniny v Evropě. Takže ochrana přírody tu dostává na frak a intenzivní zemědělství má přednost. Pedro Luengo k tomu říká: „Jdou proti sobě různé zájmy. Jasně, cena nemovitostí v okolí kvůli znečištění laguny klesá, ale pro stát je mnohem důležitější, aby nebylo ohroženo místní zemědělství.“

Bio nepomůže

Situaci komplikuje i to, že samotné nahrazení syntetických hnojiv těmi organickými problém automaticky neřeší. I hnůj, kompost nebo rostlinné zbytky totiž obsahují dusík a fosfor, tedy látky, které stojí za přemnožením řas v Mar Menor.

Organická hnojiva se sice uvolňují pomaleji, ale při nadměrném používání nebo špatném načasování – například před silnými dešti – může docházet ke stejnému odtoku živin do vody. Řešením tedy není jen „přejít na bio“, ale změnit celý systém hospodaření: snížit množství hnojiv, obnovit přirozené bariéry v krajině, upravit koloběh vody a zpomalit její odtok z polí.

A zatím ani právo

Příběh Mar Menor je také ukázkou toho, jak se aktivisté po celém světě snaží přírodu chránit i novými právními cestami. Když selhává běžná ochrana, zkouší se něco radikálnějšího: přiznat přírodním celkům vlastní práva. Organizace sdružující právní experty na ochranu životního prostředí, například ClientEarth, dlouhodobě upozorňují, že problém často nespočívá v nedostatku zákonů, ale v jejich slabé vymahatelnosti. A právě odtud vyrůstá myšlenka takzvaných práv přírody. Nejde už jen o to, že stát něco chrání, ale o to, že řeka, les nebo laguna získají vlastní právní postavení. Nejsou pak jen „věcí“ nebo „majetkem“, ale subjektem, jehož zájmy lze hájit u soudu.

Mar Menor se v roce 2022 stal jedním z prvních takových případů v Evropě. Laguna už tedy v právním smyslu není jen kusem přírody, který někdo spravuje, ale subjektem s vlastním právem na ochranu a obnovu. Podobné pokusy existují i jinde ve světě. Právní status získaly v minulých letech například některé řeky na Novém Zélandu nebo v Latinské Americe. Společná je jim snaha dát přírodě silnější hlas v systému, který tradičně chrání hlavně lidské a majetkové zájmy.

Jenže Mar Menor zároveň ukazuje limity tohoto přístupu. Ani silnější právní ochrana sama o sobě nestačí, pokud se nezmění reálná praxe v krajině. Aktivisté doufali, že přiznání práv laguně posílí její obranu u soudů a přinutí stát jednat rychleji. Jenže ani po letech sporů zatím k zásadní obnově laguny nedošlo. Mar Menor tak ukazuje, že mořská ekologická katastrofa nemusí vzniknout jen kvůli továrnám nebo ropným haváriím. Může jí způsobit i brutálně intenzivní zemědělství. 

Foto: Flickr, José Antonio Cardoso Lagares