Její videa jsou milá, pozitivní a přitom jdou často hluboko do tématu. Eliška Víravová, studentka z Podkrkonoší, svou ekologickou osvětu šíří přes dobré emoce. Možná proto má ve svých dvaceti letech jen na Instagramu 70 tisíc sledujících. Už ve svých patnácti letech získala Cenu Josefa Vavrouška – a před čtyřmi lety cenu Gratias Tibi od Člověka v tísni.

Jak jste začala s greenfluencingem? 

Mamka vedla mne i mou mladší sestru Aničku od malička k lásce k přírodě. Přestože jsme bydlely ve městě, často nás vozila do Krkonoš do hor a začaly jsme jezdit na tábory pořádané střediskem ekologické výchovy. Tedy už z domu jsem měla velký základ o tom, že příroda je krásná a měli bychom si jí vážit. Na táborech jsem se setkala s ekologickými problémy, jimž bychom měli věnovat pozornost. Když mi bylo dvanáct, byla jsem toho přehlcená a říkala jsem si, Ježiši, proč s tím nikdo nic nedělá? Tak já o tom začnu mluvit. Už ve třinácti jsem začala své myšlenky o pomoci přírodě sdílet na You Tube, tehdy i se sestrou.

To bylo v roce 2018, byly jsme první, kdo začal tato témata sdílet na sociálních sítích a získaly jsme za to Cenu Josefa Vavrouška. Dávaly jsme ale do toho strašně moc energie a nijak se to nevracelo zpátky. Byly jsme děti, učily jsme se, jak ten obsah vlastně vytvářet, neměly jsme žádné vedení. Sestra se po čase odpojila a já jsem pokračovala sama. Před rokem a půl jsem sebrala veškeré síly a energii a přesunula jsem se na Instagram, do krátkoformátových videí. Povedlo se mi vybudovat komunitu super lidí, strašně mě to baví a naplňuje a konečně to dává i něco zpátky. 

Na IG máte téměř 70 tisíc sledujících, bylo pro vás náročné je získat nebo to šlo samo? 

Jednoduché to určitě nebylo, protože já nemám mainstreamové téma. Dá mi zabrat prorazit bublinu těch už zainteresovaných lidí, aby se video dostalo dál, za ně a aby přišli noví. Mým cílem je dostat environmentální témata lásky k přírodě a vděčnosti k co největšímu počtu lidí.

Řídím se mottem: Co známe, to milujeme a co milujeme, to automaticky chráníme. Snažím se ukázat lidem, jak je příroda nádherná, baví mě témata botaniky, zvířat, ekosystémových služeb, biotopů, terénní ochrany přírod… Musela jsem ale hodně přizpůsobit svou mluvu, témata zjednodušovat a vybírat z nich detaily, které mohou být zajímavé pro Instagram. Musela jsem se naučit, co se Instagramu líbí, a nyní jsem ve fázi, že mohu dávat i videa méně líbivá, která sice neprorazí bublinu, nebudu na nich mít přes 200 tisíc zhlédnutí, ale budu mít těch mých 50 tisíc a půjdou k mým sledujícím, které to opravdu zajímá. 

Co studujete? 

Vystudovala jsem na střední škole lesnickou akademii, obor ekologie a životní prostředí a nyní jsem ve druhém ročníku na Mendelově univerzitě v Brně, kde studuji cirkulární zahradnickou produkci. Chci přestoupit na nový obor integrovaná ochrana přírody, ale to ještě není jisté, teprve jsem podala přihlášku. Tedy přes týden bydlím v Brně na koleji a o víkendech jezdím domů do Podkrkonoší. Musím být každý víkend doma, protože se věnuji cirkusové akrobacii a máme velmi rozjetý soubor, musím být na každém tréninku. 

Na vašem Instagramu máte jak příspěvky s jednoduchým sdělením, jako třeba, že chcete v zimě sníh, tak ta odbornější, například o odvodňování lesů kvůli lesním cestám. Dá se říct, že ta jednodušší mají více zhlédnutí? 

Nedá, i s vodozádržnými systémy nebo obojživelníky se mi mnohokrát podařilo prorazit bublinu a ta videa mají statisíce zhlédnutí. Algoritmus Instagramu se mění, nedá se říct, co funguje víc. Někdy i hravá videa nejsou tolik sledovaná a ta odbornější ano. A mě baví to kombinovat, nechci dělat jen striktně edukativní nebo jen striktně zábavný obsah. 

Všimla jsem si, že máte i komerční spolupráce. Dá se říct, že už vás greenfluencing živí? 

Ano, nepotřebuji další brigádu, je to velmi dobrý příspěvek pro studenta. A je to v pořádku, jinak bych to nemohla dělat a musela na brigádu, protože ve dvaceti už by si člověk měl vydělávat nějaké vlastní peníze. 

Hlásí se vám na spolupráce i firmy, se kterými nechcete spolupracovat? 

Ano a často. S komunikací mi hodně pomáhá mamka, mnoho takových nabídek filtruje a už mi o nich ani neříká. Chodí mi třeba nabídky z Temu, což je firma, kterou otevřeně haním, říkám o ní, že je špatná a oni mi opakovaně píší o spolupráci. Ale přichází mi i krásné nabídky. Jsem docela náročná na to, se kterou firmou či projektem se spojím a raději spolupracuji s projekty či neziskovkami než s firmami, že bych lidem něco nabízela. 

Ale plácla jste si se značkou outdoorového oblečení Columbia…

Ano, byl to dlouhý proces přemlouvání, než jsem jim řekla ano, trvalo asi půl roku, než jsem si to celé nechala projít hlavou. Ale nakonec jsem za to vděčná, můj Instagram je hodně o outdooru a na to je potřeba kvalitní oblečení. Stejně se mě publikum často ptalo, co mám sobě. Ale mám také třeba dlouhodobou spolupráci s Nadací Partnerství.

A když jdu z vlastní inciativy stavět plůtky kolem silnic pro obojživelníky, označím tam Český svaz ochránců přírody, aniž by to byla placená spolupráce. Ráda propůjčuji svůj Instagram lidem, kteří dělají zajímavé projekty, a chci, aby o nich bylo slyšet. Třeba jako o mém kamarádovi Tonym, který je ovocnář a snaží se do přírody vracet aleje a staré odrůdy. 

Jak nakupujete oblečení, aby to bylo udržitelné? 

Stojím si za postupem, že nejprve se zeptám: Potřebuji to nutně? Pokud ano, hledám koupi ze second handu nebo opravu kousku, který už mám. A pokud to nejde, hledám udržitelnou značku. Pokud ani ta nejvíc udržitelná značka danou věc nenabízí, jdu to koupit od značky, která vyrábí oblečení kvalitně a ten kus mi vydrží dalších deset let. I u těchto značek hledám ta udržitelná minima, třeba že posílají část svého výdělku na projekty ochrany přírody. A to je právě případ Columbie. 

Na Instagramu jste měla zajímavý příspěvek s hercem Lukášem Langmajerem. Jak k tomu došlo? 

Jednoduše mi napsal, že by se mnou chtěl udělat rozhovor. Řekl, že natáčí podcast s Lukášem pod markýzou a že mu připadají témata ochrany přírody důležitá, ale sám jim moc nerozumí a chce se o nich dozvídat víc. Oslovuje tedy odborníky, jezdí za nimi a ptá se jich. On se dovídá spoustu věcí o přírodě a zároveň to těmi podcasty a silou Instagramu šíří k dalším lidem. 

Připadá mi, že dnes je většina příspěvků velmi rychlých, skečovitých, až je člověk skoro nestačí sledovat. Snažíte se o to také? 

Mám problém s tím, jak je všechno rychlé, to je hodně v rozporu s vědomým prožíváním přírody. Ale pokud chci zapříčinit nějakou změnu, nemůžu zůstávat jen na vlastním písečku, ale předávat sdělení dál. Musím vzdělávat, inspirovat. Takže se snažím držet se trendů v tvorbě videí, ale taky mi to nejde úplně stoprocentně. Už od 13 let si všechno vytvářím sama, nikdo mi nic neukázal, učila jsem se podle tutoriálů na YouTube. Mám sice už zkušenosti, vím, co funguje a jak nastavit telefon, ale rozhodně nejsem nějaký technický mág. Mám velké mezery, nejsem schopná je sama zaplnit a ani se do toho nechci tlačit. Důležitější je pro mě to sdělení, nikoli mít nejúžasnější techniku a editaci. 

Jak dlouho vám trvá vyrobit příspěvek? 

Témata mi chodí sama, ta mě napadají pořád. Nejdelší je připravit scénář videa, to mi může trvat i tři hodiny. Pak záleží, jestli je to video, kdy musím jet do terénu a něco dělat, třeba vykopat tůňku, to pak trvá celý den. Střih pak zabere taky pár hodin. Je to full-time job, pokud chce člověk vytvořit tři příspěvky za týden. Pokud nějakému tématu nerozumím úplně do hloubky, jdu za lidmi, kteří tomu rozumí, a natočím video s nimi. Například s Janem Suchým z organizace Justice for Nature, který se zabývá environmentální kriminalitou (např. pytláctví, pozn. red.) jsme pozorovali hnízdění orlů a natáčeli jsme o tom. 

Máte také hejtry? 

Samozřejmě, mám jich hodně, bez nich se to neobejde. Ale velmi málo se setkávám s konstruktivní kritikou, že bych udělala nějaký faktický přešlap. Spíš jsou to lidé, kteří kopou kolem sebe, protože třeba nemají dostatek informací a přijali nějakou mainstreamovou, mnohokrát vyvrácenou dezinformaci. Jsem také přesvědčena, že každý člověk už v dnešní době v sobě musí mít povědomí o tom, že lidstvo ubližuje přírodě. Ale někdo si nechce sáhnout na svou vlastní pohodlnost, takže raději tuto myšlenku zakope v hlavě někam dozadu, než aby přijal zodpovědnost za vlastní činy.

Takže kope kolem sebe a raději bude osočovat ty, kteří tu zodpovědnost přijali. Jinak by si totiž musel uvědomit, že dělá něco špatně, ztotožnit se s nějakým řešením a něco aktivně začít dělat.  

A navážejí se i do vás osobně? 

Ano, nadávají i mně jako Elišce, což se mě dotýká víc. Jsem taky člověk, dospívající holka, která se potýká i v osobním životě se spoustou negativních věcí. Když mě něco takového zasáhne v období, kdy si tolik nevěřím a kdy jsem víc zranitelná, tak mě to samozřejmě mrzí. Někdy mě to nutí k reflexi: A dělám to vůbec dobře? Můžu tady o tom vůbec mluvit? Ale pak si řeknu: Jo, můžu. Musím! Kdo jiný to udělá? 

Co vy osobně děláte v každodenním životě pro udržitelnost? 

Kde začít…nejím maso a hodně jím vegansky. Co jde, nakupuji v biokvalitě, potraviny pro domácnost kupujeme tady z naší lokální biofarmy, brambory od souseda, vajíčka od sousedky, snažíme se také jíst sezónně. Nenakupuji impulzivně, jen to, co potřebuji, a nebo to, co neodkladně chci. Ale vždy se předtím snažím o opravu toho, co už mám, nebo koupit tu věc z druhé ruky či od udržitelné značky. Nepoužívám žádnou toxickou kosmetiku, která by byla špatná pro přírodu, a to včetně mýdla nebo přípravků do pračky a do myčky, hlídám, aby měla eko certifikace. Také třídím odpad, máme vlastní kompost a tak dále. 

Chcete mít jednou děti? 

Ano, chci. Vím, že spousta lidí v mém věku šíří na sítích myšlenku: Natolik miluji své děti, že je nikdy do tohoto světa nepřivedu. Já si ale říkám, že pokud lidé, kteří smýšlí environmentálně uvědoměle, děti mít nebudou, je tu obrovské množství lidí, kteří jsou méně vzdělaní, zlí a ti děti mít budou. A budou je vést ke svým zlým a sobeckým hodnotám. Budou tedy v populaci chybět články té milé, hodné a zodpovědné společnosti. Já chci do světa přivést děti a povedu je k hodnotám, o kterých si myslím, že by je svět měl zastávat. 

Cítíte někdy klimatickou úzkost? 

Moc necítím, protože jako šťastná pomůžu mnohem víc, než kdybych se trápila. Je to mé sebe přesvědčení, vědomé rozhodnutí. Ve světě máme spoustu negativity a i v ochraně přírody se na to často jde z negativní stránky. Já o problémech radši začnu mluvit pozitivně, a řeknu: Hej, máme tady tyhle rostliny, které jsou úplně skvělé a tenhle biotop… ale my mu trochu ubližujeme, takže to pojďme udělat tímhle způsobem, aby to bylo zase oukej. Snažím se neutápět v negativních věcech, protože tím ani sobě ani okolí nepomůžeme. 

Foto: Eliška Víravová