Udržitelnost má zvláštní schopnost přivést člověka k hlubokému přemýšlení. Tak hlubokému, že se v něm někdy úplně utopí. Říká se tomu overthinking a jde o stav, kdy chceme věci udělat tak dokonale, až je nakonec neuděláme vůbec.

Typický scénář je jednoduchý. Víme, že bychom měli něco změnit. Jenže než se rozhodneme, musíme si ještě spočítat uhlíkovou stopu, porovnat tři metodiky, projít koncept ESG, sedm směrnic EU a ideálně si o tom udělat workshop. Výsledkem je dokonale vyladěná prezentace, pár hezkých slidů o strategii, která zůstane založená v šanonu a nezmění se nic.

Moc nemyslete

Overthinking se netýká jen firem. Zná ho každý, kdo se někdy pokusil nakoupit opravdu udržitelně. Stojíte v obchodě, koukáte na bio, lokální, bezobalové, fair trade a nakonec si řeknete, že toho je na vás nějak moc a do košíku dáte to, co vždycky. Snaha o dokonalou volbu tak vede k té nejméně udržitelné nebo žádné. Planeta si mezitím povzdechne a jede se dál.

Ve světě byznysu má overthinking ještě drastičtější podobu. Velké firmy dnes často tráví roky nastavováním ESG strategií, sběrem dat a debatami o tom, co a jak vyhodnocovat. Mezitím by přitom mohly už dávno snižovat spotřebu energie, optimalizovat logistiku nebo měnit dodavatele. Jenže strach z chyb, kritiky a greenwashingové nálepky vede k tomu, že se raději nedělá nic. Tomuto jevu se říká greenhushing. Firmy o svých záměrech mlčí, dokud to nebude perfektní. A ono to perfektní nebude vlastně nikdy.

Děláme si alibi?

A někdy je ten overthinking skoro alibi. Schováme se za věty jako „čekáme na data“ nebo „ještě to nemáme metodicky podchycené“. Přeloženo do lidské řeči to znamená, že ne nám do toho prostě nechce. Udržitelnost se tak mění z nástroje změny v elegantní výmluvu, proč změnu zase o rok odložit. Přitom planeta je v tomhle nekompromisní. Nečte reporty, nečeká na audit a neocení, že jsme to mysleli dobře, ale složitě.

Celý problém spočívá v jednom omylu, že udržitelnost musí být bezchybná. Nemusí. Udržitelnost je proces, ne maturitní otázka s jednou správnou odpovědí. Sedmdesátiprocentní řešení dnes má větší hodnotu než stoprocentní řešení za deset let. A hlavně i nedokonalé kroky mají jednu obrovskou výhodu, jsou skutečné.

Jak se z toho nezbláznit? Pomáhá jednoduché pravidlo: nejdřív akce, potom ladění detailů. Vybrat si pár opatření s největším dopadem, dát si limit na přemýšlení a smířit se s tím, že to napoprvé nebude ideální. A hlavně o tom mluvit otevřeně, lidsky a bez neustálého pocitu viny. To platí pro naše rozhodování v supermarketu i pro strategie obřích firem.

Foto: Daniel Dočekal, ilustrace (Midjourney)