K Vánocům si už Ivan Mládek nic nepřeje a další rok vyhlíží s humorem sobě vlastním. A zkusil někdy autor věčných hitů jako Jožin z bažin nebo Prachovské skály zasadit strom nebo vypěstovat si zeleninu?

Co byste si přál pod vánoční stromeček?

Přeju si, aby mi Ježíšek nic nepřinesl, protože jsem doslova zavalen mnoha věcmi včetně spousty nepotřebných krámů. Když tak jen něco, co se dá sníst nebo vypít. Ježíšek je ale asi abstinent, tak si to pití budu radši přát až na Nový rok od mého oblíbeného ruského alkoholika Dědy Mráze.

Už před několika lety jste vyměnil hlavní město za bydlení na venkově, byť v dostupném dosahu velkoměsta. Musel jste si zvykat? Jaká pro a proti to pro vás má? 

Ač jsem Pražák křtěný Vltavou, dvacet let Holešovičák a pak deset let Dejvičák, dnes si už nedovedu představit, že bych se do Prahy někdy vrátil. Jedině tak do nějakého ústavu nebo v řetězech na Pankrác. Jen jsem rozum začal bráti, což bylo u mne až tak ve třiceti letech, neměl jsem jiný sen než prchnout z Prahy. Emigrovat na venkov se mi zdařilo ale až když jsem v sedmdesátých letech začal něco vydělávat muzikou. Trochu jsem se ještě zadlužil a hurá do Mukařova u Říčan do rozestavěné haciendy. Než jsem ji ale dobudoval, ocitl jsem se uprostřed satelitního městečka čili zase de facto ve městě. 

A tak jsem se přesunul do Dobřichovic, do staré obří postsecesní barabizny, kde jsem s rodinou setrval celých pětatřicet let. Ale když i tam začaly být ráno „trafiky“ a údržba a režie velkého domu mě už přestala bavit, rozhodl jsem se stát se na stará kolena horalem a usadit se v Brdech. A nechybí mi tady nic, ani spojení s Prahou vlakem, což v Dobřichovicích bylo. Na cestovaní vlakem totiž nemám hezké vzpomínky. Buď jsem v noci přejel, nebo vystoupil dřív, a když jsem měl to štěstí, že všechno klaplo, tak jsem ve vlaku něco zapomněl — třikrát kabát a dvakrát aktovku.

Dětství a dospívání jste strávil v Praze – Holešovicích, kde to tenkrát ještě také vypadalo jako na venkově. Na místě domu, kde jste vyrůstal, se dnes nachází stanice metra Nádraží Holešovice. Viděl jste, jak to místo vypadá dnes, a jaká zástavba stojí mezi nádražím a Vltavou, kde se natáčely Rychlé šípy? 

Původní domky u vody měly své velké kouzlo a je to hrozná škoda, že se staré Holešovice zbouraly, ale taková už je holt civilizace. Bydleli jsme sice v činžáku na hlavní třídě, ale na romantické Zátory jsme se dívali z okna. Můj otec je často maloval. Byla to malá čtvrť, něco jako Zlatá ulička. Kdyby se zrenovovala, mohlo z ní být třeba malé umělecké městečko plné kavárniček, galerií a hudebních salónů. Místo toho tu po zbourání byla zpočátku panelárna a pak tam vznikl železniční uzel. 

Nedávno jste dostal možnost natočit krátkou upoutávku na druhou sérii komediálního hororového seriálu pro děti Wednesday, při níž zazněl váš hit Jožin z bažin. Jakou kulturou jste byl v dětství ovlivněn vy?

Když jsem dospíval z kojence v muže, psala se padesátá léta. Nebyla televize, táta staromilec doma nechtěl ani gramofon, a tak jsem z radia poslouchal jen dechovou hudbu ministerstva vnitra, jihomoravský folklór a ruské častušky. Ruské písničky mi „vlezly do ucha“ a jejich melodie a harmonie se mi líbí dodnes. Ve skládání melodií mě vedle amerického jazzu asi dost ovlivnily.

Stále vystupujete se svým Banjo Bandem, a kromě toho také malujete. Inspirovala vás při vaší tvorbě někdy také příroda?

Příroda moc ne. Jsem malující bavič a k vymýšleni legrace mě duby, rybníky a hezké výhledy bohužel moc neinspirují. 

Děláte něco pro ochranu přírody? Zasadil jste třeba někdy strom? 

Zasadil jsem slavnostně několik stromů, ale všechny bohužel chcíply. Někde jsem asi dělal chybu. 

Vypěstoval jste někdy nějakou zeleninu? Máte nějakého domácího mazlíčka?

Jednou jsem zasadil do květináče ředkvičku, a ta se na rozdíl od stromů krásně ujmula! A jako domácího mazlíčka mám manželku. S naším chlupáčem ale nechci mít nic společného. Stačí, že ho, čokla, musím vozit na stříhání.

Je přesto něco, co na přírodě obdivujete?

Hlavně zmíněné výhledy. Kvůli nim se při svém kočování s kapelou pořád dívám z okna. Na rozdíl od ostatních muzikantů, kteří pořád čumí jen do telefonů, do časopisů, nebo jen tak do blba. Ženská část kapely má spíš vztah k přírodě a sem tam z okna také jukne.

Kde si nejvíce odpočinete a na jakých místech trávíte nejraději dovolenou? Ještě jezdíte do Francie?

Do Francie už nejezdím, je, potvora, daleko. Spíš tak jednou za rok do Itálie. Ale mimo sezónu, nerad se prodírám mezi lidmi.

Co byste přál nejmladší generaci, potažmo svým vnučkám?

Aby byly hlavně zdravé, všechno ostatní jsou zbytečnosti. Přeju to všem lidem.

Říkáte, že jste spíš optimista než pesimista, a vždy se snažíte nepřipouštět si negativní věci. Jak to děláte, že na to, co vás štve, dokážete nemyslet? 

Mám na to svoji metodu. Když mě nějaká věc štve, snažím si ji oblíbit. Jen na levičáky všeho druhu si asi nezvyknu. Ale neperu se s nimi. Jsem demokrat a je mi jasné, že za to nemohou, že vedle nich musím žít a že každý se už holt narodil s jiným cítěním. Někdo jako bezvěrec a pragmatik jako já, někdo jako katolík a někdo jako bolševik.

Foto: Ivam Mládek