Muzikant Michal David má přírodu rád, i když hlavně jako kulisu a do lesa chodí jednou za rok. Je však milovníkem upravené zahrady a jídla v biokvalitě – až na tu šunku…

Vážně se dostaneš do lesa jen jednou za rok?

Bydlím kousek za Prahou a cítím se tu fajn. Mám rád, když svítí sluníčko a když si můžu dát snídani na terase, a to mi ke spokojenosti stačí. Do lesa jdu většinou na konci léta nebo zkraje podzimu, když mě manželka Marcela přemluví, abych s ní šel na na houby. To mi stačí. Marcela najde houby všude, zatímco já je nikde nevidím. Nenajdu ani jednu, zatímco ona nasbírá plný košík. 

Že bych chodil na túry, to v žádném případě, mám rád pohodlí a určitý standard. Každý je prostě nějaký. Nejsem moc botanik, takže nerozumím ani zahradě, mně se jenom líbí. Zahradníci k nám chodí každý čtvrtek a Marcela vymýšlí, kde mají být jaké kytičky. Já se o to nestarám. 

A jaký máš vztah ke zvířatům?

Jednou jsme byli se Sebíkem v pražské botanické zahradě (vnukovi Sebastianovi je dnes 16 let a se svým dědečkem začíná veřejně vystupovat – pozn. aut.) a pak jsme začali sponzorovat papoušky, co tam mají ve velké voliéře. Sebastian je tam i uvedený a dnes podporuje i nějaké další zvířátko v zoologické zahradě. 

Kdysi jsme doma měli dalmatinky a naše dcera Míša, která v devíti letech podlehla akutní leukémii, je měla moc ráda. Symbol s dalmatinkem proto nyní provází píseň Oh What A Dream We Had, kterou u nás známe pod názvem Pár přátel. V anglické verzi se stala hymnou charitativní organizace Prevent Cancer Foundation se sídlem ve Washingtonu, D.C. Tato nadace už čtyřicet let pomáhá těm, které postihla rakovina, a také jejich rodinám.

Je to úspěch, protože novou verzi své písně jsi nazpíval společně se světovými hudebními hvězdami, jako jsou Lara Fabian, Il Divo, Billy Idol a další. Podařilo se ti tak proniknout na mezinárodní scénu…

Poté, co nás naše druhorozená dcera opustila tak brzy – a letos to bylo už 25 let — jsem si přál navázat na to nějakou charitu a pomoc pro ostatní, aby to celé dostalo vyšší smysl. Je to na její památku a jsem rád, že se to podařilo, protože to pomůže osvětě v prevenci i léčbě rakoviny ve světovém měříku. 

Jaké mazlíčky máte dnes?

Po dalmatinkách jsme doma měli sedm nebo osm koček, které k nám přišly samy z venku a už u nás zůstaly. Když jsme se pak přestěhovali do našeho nového domu o kousek dál, začaly chodit i sem. Dnes kočky ani psa nemáme, protože hodně pendlujeme a stále jsme někde na cestách, takže by trpěli. 

Nejčastěji jezdíte na Kanárské ostrovy a také na Maledivy… 

Na Maledivách si přírodu užíváme asi nejvíc. Oceán je úplně čistý, žádné plasty a stejně tak tam hlídají i čistotu pláží. Nic se tam nesmí odhodit, a kdyby se něco našlo, hned to uklidí. Navíc tam není ani žádná havěť, žádní hadi, komáři ani pavouci, jediné, co tam je, jsou netopýři, kteří tam tak zvláštně křičí. Je to divný zvuk, protože jako by frkají. A pak tam jsou malí gekonkové, ještěrky chytající mušky, kajmánci a hlavně spousta ptáků. V létě také rádi jezdíme do Toskánska a do Saint Tropez, protože jsme milovníci vína.

Příroda se samozřejmě musí udržovat, ale když vidíš, jak planetu znečišťují v jiných částech světa, naše to naše evropské zamořování životního prostředí zplodinami je proti tomu nic. 

Máš rád své pohodlí. Dokázal by ses v něčem uskromnit? Říká ti něco minimalismus?

Pozor! Je pravda, že mám rád nějaký standard a prostředí, ve kterém žiju, ale na ničem nelpím. Může přijít doba, kdy to všechno dám pryč a půjdu do malého, s tím problém nemám. Jako malý jsem vyrůstal v chudých poměrech a nevadí mi se uskromnit. Teď v našem domě žijeme jako rodina, ale kdybychom byli jen sami s Marcelou, dům určitě prodáme. Myslím si, že nejsem vázaný na materiální věci. Mám hezký život díky daru shůry a můžu si leccos dovolit, ale že bych lpěl na majetku a materiálních hodnotách, to ne. Důležitější je pro mě duchovno.

Kdo u vás doma nakupuje a hlídá kvalitu surovin, z nichž pak vaříte? 

Poslední dobou je to doména naší dcery Kláry, z níž se stal velký zarytec. Učí nás jíst bio a také se snaží pro nás všechny možné biopotraviny nakupovat. Říkám ‚dobrý‘, ale někdy dodávám ‚to si jez jenom ty‘, protože to nemá žádnou chuť. Třeba biošunka. Možná, že v ní nejsou ty nekalé věci jako zvýrazňovače chuti, ale není to chuť, na které jsem byl odchovaný a jsem na ni zvyklý. To si šunku radši nedám.

Klára se teď rozhodla, že změní komplet celou kuchyň, protože všechno se u nás musí vařit ve speciálních nádobách, které nejsou toxické. Vyhazuje z kuchyně veškerý plast, protože tvrdí, že v tom je hodně škodlivých látek, které se uvolňují hlavně teplem. Pak prý do tebe jdou hrozné toxiny, a to je konečná, takže teď mi vyhodila i tyčový mixér, který měl plastový držák, a že mi prý koupí celonerez. Tak doufám, že to bude brzy, protože ho v kuchyni často používám.

Říkáš to možná trochu s nadsázkou, nicméně téma mikroplastů a nanoplastů je dnes aktuální.. 

Klára nám vysvětluje, že to pak souvisí s různými zdravotními problémy a také to je jeden z důvodů, proč tak stoupá neplodnost. Je fakt, že mladí lidé jsou dnes čím dál více nemocní, a to nejen tělesně, ale i psychicky. Jsou totiž v hrozném tlaku a presu. Má se za to, že každý musí být úspěšný a bohatý, ale někteří toho nemůžou dosáhnout, protože to prostě nemají v povaze, a pak si připadají bezcenní.  

A navíc, co si budeme vykládat — potraviny, které se u běžně nás prodávají, jsou třetí a čtvrtá kategorii proti tomu, co mají v Německu nebo i v Polsku. Nedá se to srovnat, a ještě to stojí víc. Potravinářský průmysl do nás opravdu hustí srágory a vláda s tím nic nedělá. Nebudu zastírat, že mi to hodně vadí.

FOTO: Archiv Michala Davida