Editor Ecoisty Jan Müller v právě vydané knize “50 pilířů dospělosti” zprostředkovává čtenářům rady průvodce osobního rozvoje a průkopníka pěstounské péče na přechodnou dobu Vratislava Hláska. Mnohé z nich se týkají i životního prostředí, udržitelnosti a třeba i klimatické úzkosti.

Kniha 50 pilířů dospělosti, jak už podtitul „O cestě ze závislosti na rodičích, partnerech, dětech a všech iluzích“ napovídá, se dotýká hlavně mezilidských vztahů. Stanovuje několik základních tezí, jejichž platnost je ukazována na příkladech vycházejících z příběhů Hláskových klientů. První část knihy tak tvoří povídky, k nimž se vztahují základní “pilíře dospělosti”, tedy jasně a stručně formulované myšlenky, definující lidskou dospělost z mnoha úhlů pohledu.

Dívka, která nechtěla žít

V povídce „Ekologická stopa“ je popsána situace mladé dívky, která prožívá ukázkové stavy klimatické úzkosti. Postava jménem Diana má za to, že všechno, co děláme, zatěžuje planetu, protože je nás prostě příliš moc a znečišťujeme vzduch a vodu a plýtváme a ničíme ostatní formy života. Samozřejmě je veganka, oblečení kupuje v second handu a demonstruje proti oteplování. Jenže má pocit, že i kdyby se rozkrájela a skoro nejedla a snad ani nedýchala, na trudném osudu lidstva už to nic nezmění.

„Narodila jsem se jako poslední kapitola v lidské historii?“ ptá se Diana? „Co má takový svědek konce světa jako já vlastně dělat?“ Díváme se nejprve na Dianino přesvědčení, že ubližuje Zemi. Na představu, která vychází například z oněch obrázků, kdy lidské ruce drží zeměkouli v dlaních jako kuličku. První vlna úlevy přichází ve chvíli, kdy Diana začíná chápat, že ona a celé lidstvo jsou zkrátka příliš malí na to, aby ublížili Zemi. Země tu bude i bez nás. Snažit se žít skromně a burcovat ostatní ke změně pohledu jde i bez toho, aby člověk cítil odpovědnost za někoho tak nekonečně většího a staršího, než jsem já sám. Pokud bychom něco měli chránit, je to nikoliv Země, ale něco pomíjivějšího a křehčího – přírodní prostředí vhodné pro lidstvo a ostatní tvory. Skončí-li lidstvo špatně, pak to bude konec jen pro něj, ne pro všechny formy života, které přijdou po nás.

Kultivovat expanzi

Na povídku navazující “pilíř dospělosti” vysvětluje, že je možná moudřejší přestat se snažit “chránit přírodu”. Mnohem přesnější je říct, že chrání životní prostředí: “Po celou historii se člověk na přírodě snažil vydobýt si místo k životu čili vytvořit vhodné životní prostředí, kde mohl přežít a prosperovat. A to se mu v posledních stovkách let opravdu dařilo: rozmnožil se, vytvořil globální civilizaci a už i překročil práh vesmíru. Teď musí tuto přirozenou touhu po expanzi kultivovat, protože v jejím důsledku začal své životní prostředí naopak poškozovat. Životní prostředí, nikoliv přírodu, mezi těmito pojmy je zásadní rozdíl.

Pro dospělého člověka nejde o „ochranu přírody“, protože ví, že příroda je nekonečně větší a silnější než on a bude tu i bez člověka. Jde o dlouhodobě udržitelné životní prostředí – vhodné pro homo sapiens a ostatní formy života. Dospělý člověk se tedy nesnaží „vrátit na stromy“ a opustit vědu a techniku. Naopak, používá všechny možnosti, které přináší moderní civilizace, aby našel cestu, jak může evoluce pokračovat, a zároveň zachovat vhodné, životní prostředí na Zemi či je vytvořit kdekoli jinde ve vesmíru.“

Vymlátit zrno a přežít

V druhé části knihy vede Jan Müller s Vratislavem Hláskem rozhovor, nechybí pasáž o planetě a ochraně přírody. Některé pasáže mohou znít lidem nakloněným k udržitelnému způsobu života kontroverzně, ale to je také účel knihy – provokovat k novému úhlu pohledu. 

Vratislav Hlásek například říká, že dnešní ekologické snahy bohužel občas vyzývají k omezení lidské kreativity ve jménu přírody. To je podle něho taky výrazem nedospělosti a je to z dlouhodobého hlediska pro lidstvo nebezpečné. J 

„My především nechráníme přírodu, celou dobu člověk s přírodou naopak bojuje. Kdyby s ní nebojoval, tak by naše civilizace neexistovala. Lidský život v dnešní podobě je možný jen přírodě navzdory,” tvrdí Hlásek. “Celá historie lidstva je dobývání stále většího území na Zemi. Díky tomu dnes člověk přežije i v blízkosti pólů i vysoko v horách a hluboko v pouštích. Ty tisíce let, které předcházely dnešku, byl opravdu tvrdý boj o přežití. Vyrvat z půdy jídlo, vymlátit zrno z pšenice, aby byl chleba, vymýtit lesy, aby bylo kde žít, vybít predátory, aby nás přestali lovit, přežít neúrodné roky a kruté zimy, to všechno stálo obrovské úsilí.

Takže naše budoucnost nespočívá v tom, přestat s přírodou bojovat a začít ji chránit. Naším úkolem je najít nějakou rozumnou míru toho, jak vyrábíme energii, jak spotřebováváme přírodní zdroje, jak si jako civilizace zajišťujeme potravu, aby nedošlo k náhlému kolapsu, ale mohli jsme se vyvíjet dostatečně dlouho na to, abychom vyvinuli šetrnější a dlouhodobě udržitelné technologie a postupy, jak získávat energii, jak uživit miliardy lidí. A především jak se dostat do vesmíru a přestat být závislí jen a jen na této planetě. Protože Země nám umožňuje život a zároveň pro nás představuje největší riziko.“

Ale není největší riziko pro člověka on sám? Likvidujeme v posledních sto letech život na zemi jako meteorit. Vymírá život v moři, mizí pralesy, tají ledovce, vypouštíme jedy a emise, ptá se Hláska Müller.

„My ale neničíme přírodu, ničíme životní prostředí. Protože vše, co člověk dělá, je také součást přírody. Člověk a všechny jeho výtvory jsou součást přírody. I metan, oxid uhličitý a další zplodiny z pálení uhlí a ropy jsou součást přírody. My nejsme zkáza této planety. My jsme ti, kteří dostali šanci život na této planetě rozvinout, vytvářet nové struktury hmoty, na základě poznání obohatit vesmír o něco, co jaksi volně neroste, nevyvíjí se. A abychom tenhle lidský projekt mohli dlouhodobě rozvíjet, potřebujeme přestat být závislí na Zemi,“ uzavírá téma ochrany přírody Vratislav Hlásek.

Foto: Muza Books