Když omylem nechá otevřené dveře od bytu, nevadí jí to. „U nás doma není co ukrást,“ říká host Green Apéra Soňa Klepek Jonášová. Byla jedním z prvních lidí, kteří do Česka přinesli myšlenku cirkularity – tedy věci nevyhazovat, ale využít je znovu. 

Soňa je zastánkyní zálohování i konceptu nerůstu, před rokem a půl se také stala matkou. Nesdílí tedy stále rozšířenější názor u části mladé generace, že kdo chce žít opravdu udržitelně, měl by zvážit, zda mít děti. „Manžel mi řekl: Ve společnosti, kde se nerodí děti ze strachu z budoucnosti, se vytrácí naděje.“  Se Soňou Jonášovou jsme si povídali na akci Green Apéro, kterou Ecoista pořádá v prostorách Green Table v pražském Florentinu.   

Institut cirkulární ekonomiky jste založila v roce 2014. Kdybyste se tehdy mohla podívat sama na sebe o devět později, tedy nyní, byla byste se sebou spokojená nebo nikoliv? 

Docela bych žasla nad tím, jak se mi povedlo to téma uchopit, rozšířit a získat v něm životní vášeň, ale byla bych k sobě milosrdnější v tempu, které jsem si představovala. Myslela jsem si, že rok dva budeme dělat osvětu a následné roky jen implementovat. Přitom dodnes dostávám v rozhovorech otázku ´Co je to cirkulární ekonomika´, což znamená, že je potřeba ještě zamakat. Obecně jsem zjistila, že realita versus moje představy je třikrát delší.

Co byste udělala jinak, kdybys měla možnost vrátit čas…

Občas si říkám, že jsme mohli zapracovat na fundraisingu a nejít cestou samofinancování vlastními konzultacemi, protože nás to několikrát téměř uvařilo. Založit neziskovku s cílem celospolečenské změny bez dárců a dárkyň prakticky tak, že vše, co si vyděláme vlastní prací, investujeme do aktivit pro-bono, není udržitelné. 

A má vydělávání vlastní prací oproti sponzorům i nějaké výhody?

Ano, na druhou stranu jsme se nikdy neohnuli pod vlivem partnerů, vždy jsme říkali to, co považujeme za pravdivé a správné a to je pro mě největší výhra a svoboda. 

Přišla jste během těch devíti let o nějaké ideály? Zklamalo vás něco?                                                                          

Narazila jsem na fakt, že v Česku nejsme schopni systematicky spolupracovat na prosazování změn napříč sektory, byť je to něco, co jsem okoukala v Holandsku a co mi bylo oporou. Prakticky trvalo téměř deset let než jsem pro toto téma získala energii a dostatečně silnou síť. Zklamalo mě, že tu je stále odpadová mafie, o které jsem si myslela, že funguje jen ve filmech. Pro lidi je rychlý zisk mnohem důležitější než to, co předáme dalším generacím. 

Jak funguje ta odpadová mafie? 

Stačí slyšet od starostů, kdy si je velkém odpadové firmy odvezly ´na výlet´ do zahraničí, zahrnuly je luxusem a peprnými zážitky a na akci je nechaly podepsat smlouvy o předání odpadu. Nebo fakt, že ani dnes nikdo nekontroluje množství odpadů ukládaných na skládky v reálném čase, i když jsou na to naprosto základní technologie vážení. V praxi to pak vypadá třeba tak, že se na skládky ukládají statisíce tun odpadů v režimu, který je jaksi ´mimo´ oficiální tabulky, za což hovoří třeba kauza skládky Čáslav, kde stát zřejmě přišel o několik miliard korun na poplatcích. A pak jsou tu další kauzy čerstvě obžalovaných provozovatelů skládek za ukládání nebezpečných odpadů, můžeme připomenout třeba jednu v minulém roce. Problém tkví v tom, že odpadáři si stihli prošlapat i změny trestního zákona, snížit si tresty a vymanit se tak z možnosti vyšetřování mnoha nástroji, které se jinak běžně používají pro organizovaný zločin. 

Stalo se vám někdy, že byste přišla někam přednášet nebo konzultovat a oni vás úplně odmítli, že byste se někde setkala s odporem vůči tomu, co děláte?

Když nad tím tak přemýšlím, tak mám asi tvrdou skořápku a neslyšela jsem argument, který by mě sesunul z cesty. Jediná patová situace je vždy okolo financí – že je něco v daný čas a místo dražší. Ale to pro mě není argument. Když se totiž podívám na dlouhodobé výnosy udržitelných řešení, diverzifikaci aktivit, minimalizaci rizik a odolnost přírodních i byznysových ekosystémů, tak se to těžko dá vykoupit argumentem ´cen´. Nechci znít namyšleně, ale nevybavuji si moment, kdy bych šla domů se slzou v oku a s pochybami, jestli prosazuji něco, co má smysl. 

Čeho byste v příští dekádě ještě ráda dosáhla? 

Ráda bych do Česka dostala konsenzuální koncept zelených dohod (Dutch Green Deals), což je nástroj, kterým Holanďani od roku 2011 dostávají ekologické inovace řešící vládní strategie v oblasti zelené agendy do praxe. Považuji je za koncept, který řeší českou schopnost nespolupráce, stovek nefunkčních pracovních skupin, ze kterých se staly spíš nástroje společné terapie sdílení bez užitku. Hledat konsenzus by ušetřilo roky práce a zmařených investic, ve kterých se při přípravách přetahuje jedna strana s druhou. Tomu se teď chci věnovat, stavění mostů a pomoci s progresem. V oblasti zelené agendy totiž vidím velkou míru stagnace, neschopnosti a promarněné příležitosti. 

Jaké promarněné příležitosti tím máte na mysli?  

Zelená dohoda je tu od roku 2019 a my od prvního podpisu tehdejšího premiéra Babiše namísto hledání cest, jak z ní vykřesat maximum pro naši ekonomiku, dáváme prostor neznalým politikům vyjadřovat své názory na to, jak je proti ní třeba ´bojovat´. Proto se například nic progresivního nestalo v nakládání s odpady, ESG řešíme za minutu 12 a přitom je to jazyk, který se propisuje do veřejných i soukromých zakázek, kam se po celé EU mohou hlásit naše firmy. A vidím to i v praxi, kde teprve teď plošný zájem o téma a pochopení, že není na co čekat, budí zděšení z toho, že tu nemáme dostatek zkušených konzultantů a firmy pořádně nevědí, kde začít. Ztratili jsme čtyři roky, kdy jiné státy mají vytvořené strategie a akční plány, například Holandsko a Francie, a my na sebe koukáme a stěžujeme si na absenci vize. 

Mnoho mladých lidí dnes mluví o tom, že si nepořídí dítě, aby nezatěžovali planetu. Vy teď čerstvě jedno máte. Jaký názor v tomto zastáváte? 

Dost možná mám dítě jen díky Cyrilovi (Cyril Klepek, zakladatel online cirkulárního tržiště se stavebním materiálem Cyrkl, je manželem Soni Klepek Jonášové, pozn. red.) a to fakticky, ale i filozoficky řečeno. Dlouhá léta jsem necítila potřebu na tento svět přivést vlastní dítě, když je jich tu tolik, které potřebují lásku. Byla jsem připravena i na pěstounství, bylo-li by to možné. A když jsem s Cyrilem řešila i ekologickou stránku, která je běžným fenoménem mé generace, odvětil s tím, že ve společnosti, kde se nerodí děti ze strachu z budoucnosti, se vytrácí naděje. A naděje a pozitivní přístup k životu jsou mojí hnací silou. A náš Fabian je zatím tou nejinspirativnější osobou, kterou jsem v životě potkala. 

Co všechno pro udržitelnost děláte v běžném denním provozu vy a vaše rodina? 

Když bych shrnula všechno v jeden přístup, byla by to dobrovolná skromnost spojená s potřebou velké svobody. Prakticky to znamená, že pokud by někdo hledal náš majetek, nenajde téměř nic. Žijeme v pronajatém bytě, máme pronajaté auto, nevlastníme žádnou nemovitost a movitost a vždy, když mi volá sousedka, že jsme nechali otevřené dveře, odpovídám, že se asi zase nic moc nestalo, protože u nás není co odcizit. Udržitelnost mám spojenou s minimem materiálů, které nás obklopují a naopak servisem služeb a užívání všeho, co je již k mání, do maxima. Na druhou stranu milujeme kulturu a dobré jídlo. Za to utrácíme asi nejvíc peněz. Jsou to ale spíš prožitky než zážitky. Vždy děláme to, co nám přináší radost, a tak si jednou za pár let dopřejeme i velkou zahraniční cestu. A dobrým cvičením je třeba u velkých cest vypočítat stopu CO2 a ručně zasázet ony stromy, které ji pomáhají stáhnout. I když větší užitek dělá chránit stromy již vzrostlé, ale to by bylo na delší povídání. 

Máte tedy pronajaté auto, uvažujete třeba o elektromobilu? 

Právě v tyto dny řešíme nový operativní leasing. A těším se, že se nebudeme vázat smlouvou na roky, ale na měsíce, protože i po část roku, kdy tu nejsme, by mohlo auto sloužit jinde. Jen ty služby leasingových společností takové ještě nejsou, a tak auto sdílíme mezi přáteli a organizacemi, ale ne systematicky a efektivně, jak bych si představovala. Na druhou stranu když vidím, jak je síť pro elektromobilitu slabá a jen po cestě na Vysočinu bych hodinu nabíjela, a to ještě za předpokladu, že budou volné nabíječky, vím, že na elektroauto při našem stylu života ještě není čas. Čas je totiž to nejcennější, co zatím máme. 

Co byste chtěla ještě v provozu vaší rodiny vylepšit směrem k větší udržitelnosti? 

V našem malé pražském bytě se toho dá vylepšit už málo – i když pořád nejsme schopni dotáhnout přechod na zelenou energii, protože vždy ztroskotáme na byrokracii, která nás extrémně zatěžuje i v malém měřítku. Naopak bychom rádi energii věnovali pomoci s rekonstrukcí domu mých rodičů na Vysočině, kde cítím, že je na čase realizovat tak sny jako energetickou soběstačnost, zkoušku zelených střech, kde je to možné, optimalizaci vytápění z několika topenišť na jedno centrální a zateplení přírodními materiály. 

Co si myslíte o stále populárnější konceptu Nerůstu? Připomenu, že Nerůst je vizí společnosti, ve které nebude základním organizačním principem zisk a ekonomický růst, ale uspokojení lidských potřeb…

Jsem jeho velký fanda. Jen bych dodala, že jak se prezentuje dnes, není úplně šťastné. Mluví se o tom, že by podnikatelé měli přerozdělovat svůj zisk společnosti. Já vidím opět cestu v kompromisu. Sama jsem podnikatelkou a můj muž též a dostat se k zisku chce roky práce a odříkání. V tomto směru fandím nastavení hranic pro osobní i firemní růst do meze, kdy vím, že moje firma skutečně přináší užitek a kladení si kritických otázek, jestli je moje podnikatelská činnost prospěšná pro lidi i planetu. A v nakládání se ziskem se podělit jako například u sociálních podniků 50 : 50 ve prospěch zakladatele a podpory projektů, kterým fandím. Osobně mi ale nerůst ukazuje, že neomezený růst není možný, a to ani v osobním životě. Je pro mě opět synonymem pokory a vědomí hranic, které oddělují přepracované milionáře bez radosti od těch, kteří našli svůj ´sweet spot´ realizují se smysluplným podnikáním a jsou přínosem a ne zátěží. 

Vím, že jste pro zálohování PET a plechovek. Odpůrci však tvrdí, že se zálohovacím systémem se zbortí v Česku dobře fungující koncept třídění, protože ve žlutých popelnicích už nezůstane nic cenného. Co na tento argument říkáte? 

Tento argument slyším již asi sedm let. Mohu říci, že v Česku je systém dobrý, ale ne vynikající a že je vyhovující, ale ne evropské cíle splňující. A že jsme vykazovali třídění jako recyklaci, což je ale něco jiného. Vysbírali jsme třeba 70 %, ale z toho zrecyklovali jen třetinu. Což je 20 % z původního množství obalu. A to je slabota. Takže se nic nezbortí, ale vylepší a namísto hledání argumentů proti bychom si měli nalít čistého vína a přestat obhajovat status quo odpadového systému, na kterém sedí pár žab na prameni, kterým zálohy vadí zejména proto, že přijdou o svůj byznys. Jestli ve žlutých popelnicích není kromě PETu nic cenného, tak to znamená, že společnost zajišťující sběr tříděného odpadu za dlouhá léta své působnosti vybudovala drahý a monstrózní systém pro sběr PETu a zapomněla vyřešit čtyři pětiny zbývajícího obsahu. Tím o sobě vlastně říká, že vede systém, který nefunguje. Zálohy jsou koncept budoucnosti. Budou fungovat na textil, nábytek, pneumatiky, auta, elektro a je to svaté právo výrobců – vzít si zpět to, co uvádějí na trh. A je to také alfa a omega cirkularity.  

—

Ing. Soňa Klepek Jonášová 

 * narodila se roku 1989 na Vysočině

• Absolvovala zemědělské inženýrství na Mendelově univerzitě v Brně                         
• Zakladatelka Institutu Cirkulární Ekonomiky (INCIEN, založen 2015). 
• V roce 2022 rozběhla Český cirkulární hotspot, ve kterém se propojují velké korporace, malé firmy, startupy, vládní i nevládní i oborové organizace a sdílejí společně environmentální nápady.
• Je členkou Externího výboru pro udržitelnost Škoda Auto a rozvíjí komunitu Udržitelnost vzdělávací sítě Red Button EDU.
• Je vdaná za Cyrila Klepka, zakladatele online tržiště Cyrkl. Společně mají malého syna, žijí v Praze na Letné.                 

Foto: Daniel Dočekal